V pozdním odpoledni si u řeky hrají tři chlapci. Každý pochází z jiné rodiny, ale jak to na horských usedlostech bývá zvykem – všechny rodiny se navzájem znají. „Měli bychom se vrátit domů!“ prohlásí první z chlapců a zastavuje klacíkem podomácku vyrobenou lodičku. „Proč? Vždyť je tady zábava,“ zeptá se zkroušeně druhý chlapec. „Je přece jen pozdě, doma budou mít už strach!“ odpoví třetí chlapec autoritativně. „Ach, jo! Vy jste padavky. Ale zítra půjdeme znova. Platí?“ Ostatní chlapci mu odkývali souhlas a rozprchli se do svých chalup.
Chlapec s lodičkou přiběhl domů a zastavil se na prahu u dveří vedoucí do velké jídelny, a uviděl místo tatínka sedět u dřevěného stolu vysokého statného pána. Znal ho jenom z občasných návštěv, věděl, že je ze sousedního hospodářství. „Františku, pojď ke mně. Musím ti něco důležitého povědět!“ Chlapec odmítal: „Kde mám tátu?“ prohlásil František vyděšeně. „To se ti právě snažím vysvětlit.“ A bral si chlapce na klín, ale on se mu vysmekl a mračil se na statného pána. „Já vás nechci! Chci svého tatínka!“
„Františku…“ Bohužel statkář už větu nedokončil, jelikož z vedlejšího pokoje, kde ležel jeho zraněný otec, vyšel lékař rovnou k hospodáři. „Jak to s ním vypadá?“ zašeptal hospodář potichu. „Bohužel špatně, nepřežil. Je mi to líto.“ Po této smutné zprávě se hospodář opět obrátil k chlapci: „Tvůj tatínek už nepřijde!“ „On, už mě nemá rád?“
„Stále tě miluje a milovat bude. Tam nahoře v nebíčku.“ A ukázal rukou k nebi. Chlapec si pomalu uvědomoval, co se stalo. Celé tělo se roztřáslo pod silným návalem pláče.
„Tatínek…umřel?“ A vzhlédl k statnému pánovi do tváře, hledajíc skutečnou pravdu. Chtěl v ní vyčíst, že jeho tatínek stále žije a brzy se vrátí z pily domů. Ale nenašel ve tváři žádnou odpověď. Jenom viděl upracovanou a horským větrem sešlehanou tvář.
„Ano, chlapče! Byl těžce zraněný od pily.“
„Nebolelo ho to, když umíral?“
„Ne. Už je mu dobře. Našel klid. Ale vždycky bude mezi námi, v našich srdcích, hlavně ve tvém srdci.“

O několik dní později stál v černém sešlém obleku v dešti, nevnímal okolí, z dálky k němu doléhal jenom monotónní hlas faráře. František ztratil během chvíle svého milovaného otce. Svou matku už chlapec nepoznal. Umřela již po jeho porodu. Ještě Františkův otec požádal na smrtelné posteli hospodáře pana Tůmu, pokud zemře, aby se ujal Františkovy výchovy a na oplátku, aby chlapec vypomohl s jejich hospodářstvím. Stalo se, jak si přál. Chlapci se stal domov minulostí. Začal život tvrdý, plný povinností, ve kterém se mu nejednou zastesklo po vlídném pohlazení, po teplu otcova objetí a po šťastných nedělních chvílích, kdy s otcem chodil rybařit nebo si stavět dřevěné lodičky. Věru, nebylo toho málo, co ten drobný chlapec nyní musel dělat: pomáhat s domácností, pracovat ve stáji, v letním období česat ovoce, na podzim shrabávat listí, asistovat při řezání a sekání dřeva na zimní období. A při tom všem také chodit do farní školy. Statný statkář vymáhal s neúprosnou přísností přesné plnění povinností. Jednou večer, když šel po večeři do své podkrovní komůrky spát, zabloudil zrakem na potemnělý malý dřevěný otvor vedoucí na půdu.
Neváhal poklop otevřít, šlo to ztuha, ale podařilo se. Před sebou měl velkou prostornou místnost plnou dřevěných truhlic. Zejména jedna Františka zaujala – byla to malá dřevěná truhla s vyřezávanou lodí na vrchu víka. Proto asi malého zvědavce upoutala. Chtěl jí otevřít, ale byla zamčená. Hledal tedy po celé místnosti kovový předmět, čím by truhlu otevřel. Bohužel nic. Zklamán se tedy vracel zpátky a přemýšlel o jiném řešení. O několik minut později mu došlo, že se podívá pod ní. Hle, klíč! Celý natěšený otevřel víko a podíval se dovnitř. Bože! Vždyť to jsou housle! Úplně se mu zatajil dech, když si je prohlížel. Jsou téměř nepoužité, někdo na ně asi hrál krátkou dobu, pomyslel si. Potom si uvědomil, že je tady dlouho, dostal strach z domácího – popadl housle a smyčec a pospíchal do postele. Ve škole se těšil, až bude u svých houslí. Potom se otřásl hrůzou, že musí ještě po škole ke koňům a po večeři utřít nádobí. Vykonal své povinnosti rychle, přesto pečlivě, aby nedostal výprask z lajdáctví. Konečně se ocitl nahoře. Popadl housle, díval se na ně líbezně jako muž na ženu a usiloval smyčcem zahrát první tóny. Představoval si, že hraje na pódiu v plně obsazeném divadle a lidé mu bouřlivě tleskají. „Odkud jde to vrzání? Jakoby to byly housle?“ zeptal se hospodář své ženy Blanky. „František je našel nahoře na půdě,“ oznámila mu Blanka a dál se věnovala spravování chlapcovi košile.
„Tohle musí přestat! Nemá náhodou spát? Nečekal na manželčinu odpověď a běžel za chlapcem mu utnout ten naříkající kravál. „Proč nejsi v posteli?“
„Mě se spát nechce, chci si chvilku ještě hrát.“
„Čemu říkáš hraní! Vždyť je to hrozné skřípání a vrzání.“
„Jak se to mám jinak naučit, než tímto způsobem?“
„To musí skončit! Rozléhá se ten rámus po domě. Rušíš noční klid!“ A vyrval housle z chlapcových rukou. Když František celý nešťastný uviděl jeho milované housle ve statkářových velkých rukách, snažil se je ještě získat zpátky. „Pane, prosím dejte mi je, budu na ně hrát už přes den, slibuju!“ Ale hospodář byl nekompromisní. Schoval housle za záda, aby chlapec na ně nemohl dosáhnout, a přísně mu povídá: „Žádné hraní nebude! Tvojí povinností je přes den škola, práce na statku a večer jít spát!“
„Rozuměl jsi?“ František mlčel, měl skloněnou hlavu, aby hospodář neviděl, že se mu do očí vloudily slzy.
„Neumíš mluvit?“ Stále hospodář naléhal na chlapcovu odpověď, která se mu pořád nedostávala. Měl už všeho dost, chtěl to mít s tímto malým uličníkem vyřízený, a ještě k tomu se do něj dávala zima. „Ještě jednou se tě ptám, rozuměl si mi, co po tobě vyžaduju?“ Opět dlouhé ticho. Jenom bylo slyšet chlapcovo popotahování nosu a pláč. Statkář vzal jeho bradu do své dlaně a vyzdvihl si ji k sobě. František, viděl tmavé chladné oči, jak ho zkoumají a úzké rty, které se ještě více zužují do tenké linky, to bylo předznamení velkého výbuchu – proto rychle odpověděl: „Rozumím, pane.“ „No, konečně! Toto trvalo! A ještě jedna věc na závěr. Když se mnou mluvíš, musíš se mi dívat do očí a reagovat. Co děláš je nezdvořilé a nevychované.“ František tam stál v pozoru a chvěl se – ne z chladu, který se tam vložil, jelikož jeho komůrka na noc nebyla vytopená, ale strachy z hospodáře. „Je to jasné?“ „Ano, pane.“ Chtěl sklonit hlavu, ale v mžiku si uvědomil, co mu říkal a nechal ji v přímém pohledu na starého pána. „Dobrá! A teď mazej do postele!“ rozkázal starý pán a těžkým krokem odcházel dolů, přičemž razantně zabouchl za sebou dveře. František v posteli plakal do peřiny a naříkal na svůj těžký, náročný osud zde na statku. Vždyť nemá nic, na co by se po práci mohl těšit, k čemu by se zalíbením usedl. Jako jiní lidé. Celá jeho malá dušička potom toužila, křičela. Už byl tak blízko, už je téměř měl. V duchu již slyšel na houslích vyluzovat krásné čisté tóny, melodie, stvořit čistou ničím nezkaženou hudbu. Potom “Konec”. Nic, zase prázdno, hudba utichla. Opět nastaly rutinní časy. Dřel jako mezek a hledal nějaké východisko, jak by mohl opět na chvilku utéci od té nádeničiny.

Naštěstí se brzy na Františka usmálo štěstí. Do farní školy přišel nový farář a učitel, pan Vorlíček. Velký milovník hudby. Sám hrál na klavír, varhany a k Františkově radosti i na housle. Zavedl ve škole výuku hudby. Ředitel školy nebyl proti a tak se dvakrát týdně v úterý a v pátek po skončení běžné výuky vyučovalo na hudební nástroje. František byl v sedmém nebi. Nyní s radostí vstával do školy a těšil se, co se nového dozví a naučí. Hudba ho okouzlovala všemi jeho smysly. Byl bystrý, rychle a snadno se naučil hrát tak, že brzy vynikal nad ostatními. Pan Vorlíček se všiml talentovaného chlapce ve svých lavicích, a proto mu zapůjčoval těžší skladby i od známých skladatelů. Pro chlapce to nebyl problém si je několikrát přehrát a za krátkou dobu už je uměl plynule a čistě zahrát. Dokonce vynikal i v čtení z listu. Tady je jiný problém! Neměl, kde trénovat. Doma to nepřipadalo v úvahu.
Jéje! To by pan Tůma láteřil. Pan Vorlíček vymyslel, že zůstane o hodinu déle ve škole a bude trénovat u něho. František souhlasil. Když odpoledne přiběhl domů, sesypaly se na chlapce třesky plesky. „Kde se potloukáš hajzlíku! Nemáš být náhodou už v tento čas doma?“ obořil se na Františka hospodář. „Byl jsem ve škole, zavedli nám nový předmět.“
„Jaký předmět?“
„Hru na housle.“
„Tak ty se učíš hrát znova na ty skřipky? A práci teď podle tebe bude utrum.“
„Pan učitel říká, že jsem vtom dobrý a dává mi těžší skladby než ostatním, a můžu trénovat u něho.“ „Tak to ne, mladej! Žádné housle nebudou! Ty se budeš věnovat, čemu máš. Už jednou jsme to probírali,“ řekl přísně pan Tůma a oči mu žhnuly hněvem. „Tu hodinu bys mu mohl věnovat u pana Vorlíčka. František hraje opravdu moc pěkně,“ prosila Blanka svého muže. „Já ho zadarmo živit a šatit nebudu. Tak to bylo domluveno s jeho otcem, o houslích nepadla žádná zmínka. Ty si slyšela takovou poznámku?“ Blanka mlčela. „Já tedy ne! Měl by být ten uličník trochu vděčný, co pro něj děláme. A on se mezitím poflakuje s houslemi.“ Starý pán byl opravdu naštvaný. Byl ve tváři rudý hněvem a jeho přísné rysy v obličeji ještě více ztvrdly. „Ty jeho manýry z něho vytluču.“ Popadl z kredence metlu a došel k chlapci. František dostal šílený strach a přemlouval hospodáře, že už bude hodný a houslí se již nedotkne. Pan Tůma na jeho prosby nereagoval, tentokrát jim nevěřil. Vzal chlapce do svých upracovaných rukou a přitáhl si ho ke stolu, tam mu stáhl kalhoty a vyplatil ho pětadvaceti ranami. Když trest skončil, byl chlapec zpocený, uslzený a celý se chvěl. Pan Tůma klesl vyčerpaně do židle. Potom se za moment znovu vzchopil. „Ty víš, za co ten výprask byl!“ František přikývl a utíral si rukávem uplakanou tvář. Další dny si pan Vorlíček všiml, že s Františkem se něco děje divného. Viděl chlapce skleslého, nesoustředěného, když se ho na něco ptal, nevěděl nebo tápal v odpovědi. Vždyť ten chlapec byl vždy plný elánu, toužil se dozvědět co nejvíce z tajů hudby, říkal si.
Proto jednoho slunného odpoledne zastavil Františka na chodbě, když byl na odchodu domů. „Františku, proč si přestal chodit ke mně cvičit na housle? Ty už nechceš?“
„Chtěl bych celou svojí duší, pane učiteli.“ Chlapec byl zoufalý, nešťastný a přemýšlel, jestli se má učiteli svěřit, neměl žádnou bytost, která by mu řekla laskavé slovo, které by se svěřil se svými potížemi, žádostmi a nevyřčenými cíly. Jenom pan Vorlíček se jevil jako laskavý muž a vždy byl ochoten chlapcům pomoci a vyslechnout jejich prosby. Zkrátka otevřel svoje nitro plné bolesti a hořkosti a svěřil se. „Bohužel nemohu. Pan Tůma mi housle zakázal, a když zjistil, že je mám i ve škole a tajně na ně hraju za jeho zády. Dostal jsem výprask.“
„Říká, že se musím věnovat řádnému učivu ve škole a hospodářství,“ vysvětlil mu chlapec zoufale. „To je špatné!“ povzdechl si pan Vorlíček. „Jsi velice talentovaný chlapec, bylo by škoda zahodit takový um. Spousta talentů zašlo právě na tom, že nemohli nebo neměli, kde rozvíjet své mimořádné schopnosti.“
„Nemám zajít za tvým opatrovníkem a promluvit si sním?“
„Ne!“ „Třeba by potom svolil, kdyby se dozvěděl jak si šikovný.“
„Ne, prosím nechoďte, to by situaci ještě zhoršilo“.
„Já už toho mám tam dost. Pořád jenom slyším – obstarej koně, ukliď stáj, vykydej hnůj, dej jim novou podestýlku, nařezej a nasekej dříví, shrabej listí, ještě nemáš umyté nádobí… A tak pořád dokola. Jak to mám dlouho snášet? Také přemýšlím, až vyrostu, co ze mě bude?
Nic nevím!“ pokrčil nešťastně rameny, jako mládě odevzdanému svému osudu. Pan Vorlíček byl nešťastný z chlapcova údělu, ale v ten moment nevěděl, co chlapci říci, jak mu pomoci. Udělal jenom, co mu říkalo srdce. Pohladil chlapce po kaštanově kudrnaté hlavě a radil mu, aby se snažil u rodiny ještě nějakou dobu vydržet, že je u nich v bezpečí a starají se o něj. František si sice tuhle radu vzal k srdci, ale začal přemýšlet na útěk, protože nemohl dál. Sice nevěděl, kam půjde, možná – nejblíže by bylo do Hradce Králové nebo rovnou do Prahy? Ale věděl, že to musí uskutečnit ještě nyní na podzim, než začne tuha zima a cesty budou zasněžené a svízelné.

Jedné teplé noci projasněné úplňkem si sbalil svých několik věcí, napsal na rozloučenou dopis – počkal do svítání, potom otevřel okno a po stromě se dostal ze zahrady a rychle pryč, aby ho ze sousedů nikdo nespatřil. Když byl za vesnicí, zpomalil krok a zkontroloval si, zdali má v kapse kabátu adresu pražské rodiny, která by mu mohla pomoci při dalším rozvíjení hudebního vzdělání. Adresu získal od rodičů svého bývalého spolužáka, jejž má příbuzné v Praze. To bylo od nich velice laskavé gesto, myslel si chlapec. Když se dostal dolů do městečka, uviděl, že u hostince stojí poštovní dostavník. Chvíli počkal a potom bez velkého rozmýšlení skočil zezadu na rozjetý vůz v naději, že cesta vede do Prahy. Takhle ujel spoustu kilometrů, dokud dostavník nezastavil u dalšího hostince pro přepřahání koní. Mezitím lidé z dostavníku se šli naobědvat dovnitř. Ale František byl bohužel bez peněz a hrozně mu kručelo z hladu v břiše. Vůně z hospody se linula, až ven, kde stál a přemýšlel, co dál podnikne. Náhle mu levá ruka ztěžkla a on si uvědomil, že drží housle. Zkusí hudbou vyžebrat pár krejcarů na jídlo. Nejdříve zkusím hrát lidové písničky, to by se lidem mohlo líbit. Jsou živé, veselé a každý Čech je zná, pomyslel si. Udělal správně. Lidem se moc líbily, v krčmě bylo hned vesele. František hrál, jak nejlépe uměl, vždyť už byl zdatný hráč. Dále zkusil i skladby – od Haydna, Mozarta… Mezi lidmi zbudil údiv. Celá hospoda mu tleskala. A tak si náš František vydělal několik svých prvních krejcarů. Nato mu hostinský přinesl polévku – silný slepičí vývar s pečivem a František se při jídle činil stejně jako při hraní.

Za nějakou dobu kočí křičel, že poštovní dostavník směr na Prahu odjíždí. Lidé začali, ač nechtíc vstávat a odcházet k poštovnímu vozu. Jeden pán, který seděl s chlapcem u stolu, byl z téhož vozu, se zajímal, odkud pochází a jak to, že cestuje sám bez rodičů. František mu vysvětlil svůj osud, a proč utíká. Pán jen nevěřícně kroutil hlavou a říkal, že je hrdina a nabídl mu za jeho hraní zadarmo cestu do Prahy. František samozřejmě přijal. Po několika rozdrncaných dnech strávených v kočáře vysadili chlapce v Praze na Malostranském náměstí, kde bydlela hostitelská rodina. Srdečně se s nimi rozloučil a oni mu popřáli hodně štěstí na jeho cestě životem. A opět se ocitl sám, opuštěný na velkém chodníku plného lidí, všude hluk od rozhrčených kočárů a pocítil úzkost ze stmívání. V ulicích už začali chodit lampáři, kteří dlouhou tyčí rozsvěcovali plynové lampy. Musel se zeptat jednoho kolemjdoucího pána na ulici, kterou měl napsanou na papírku, protože vůbec nevěděl, kam má zabočit. Pán mu ukázal cestu a po několika minutách se ocitl před velkými dřevěnými vraty s nádherným železným klepátkem. Zaťukal. Ticho. Zaťukal znovu. Opět ticho, tak to zkusil potřetí. Za moment se ozval hluboký pánský basbaryton a přišel otevřít vysoký, statný olivrejovaný sluha a vyzval chlapce, aby šel dál. Ocitl se ve velkém salónu s tmavě hnědým vyřezávaným nábytkem a perským kobercem, na kterém si chlapec sundával boty, protože měl strach, aby jim ho neušpinil. Ale pán domu mu řekl, že si je může klidně nechat a vybídl chlapce, aby se posadil a vylíčil mu, proč je zde. František se zajíkavě rozhovořil o svém strastiplném údělu, o cestě sem, a že si přeje nadále se vzdělávat v hudbě. A jestli se pan Neumann nezlobí, že mu jeho přítel ze školy právě doporučil svého strýce. Pan Neumann se náhle rozpomenul na dopis od svých příbuzných, kde mu o chlapci psali. Potom Františkovi rozkázal: „Zahraj mi něco!“ František roztřesenými prsty vyndal z pouzdra housle a stoupl si před pána domu a říkal si, že musí hrát, co nejlépe, aby mohl u něho zůstat.
„Co chcete, abych zahrál?“
„To je jedno, výběr nechám na tobě.“
František zpustil první větu jednodušší skladby od Vivaldiho. Hrál jako o život. Když skončil, čekal na svůj rozsudek a polekal se, když pan Neumann neodpovídal. Překvapilo ho to, málokdy mu nějak zvlášť záleželo na úsudku jiných. Ale jestli se panu Neumannovi to mé hraní nelíbí, musí proto mít zvláštní důvod. „Michaeli, co říkáš tomu chlapci?“ zeptala se po chvilce jeho žena. To už se pan Neumann vracel do přítomnosti.
„Úplně mě ta hudba vzala, jak to bylo čisté, svěží, zkrátka pěkně zahrané.“
„Kolik je ti let?“
„Dvanáct, pane.“
„Chlapče, něco v tobě je. Vezmu tě k sobě do učení. Potřebuješ se ještě stále zdokonalovat. Připravím tě na dráhu hráče v orchestru, který sám řídím.“ A usmál se konečně na chlapce. František se celý rozzářil, byl šťastný, že ho pan Neumann přijal. Začal mu také děkovat, ale pan Neumann Františka zarazil a povídá mu: „Vím, že nemáš peníze, kterými bys mi platil výuku. Proto mi budeš vypomáhat s drobnou administrativou; budeš běhat s dopisy, přepisovat noty – do toho tě ještě zasvětím; jako muzikant to budeš stejně v budoucnu potřebovat. A s dalšími věcmi, které se vyskytnou. A za oplátku budeš mít zdarma stravu, nocleh a výuku.“

Jak čas plynul – výuka na housle pokračovala rychle a s radostnými výsledky tak, že mu pan Neumann dovolil brzy hrát v orchestru. Muzikanti si chlapce dobírali, ale na druhou stranu měli Františka rádi a cenili si jeho talentu. Paní Neumannová se zase postarala o chlapcovu výchovu. Zasvětila ho do pravidla dokonalého chování a dala mu lekce v němčině a italštině.

František nezanedbával ani teoretickou část, jelikož slyšel denně dobrou instrumentální a vokální hudbu v divadle, vášnivě se nadchl pro kompozici; bylo to opravdové zanícení.
Pan Neumann mu zakázal skládat pod záminkou, že nemá potřebných předpokladů, nemá prý v sobě tu božskou jiskru, a že by tím ztrácel vzácný čas. František v sobě tu božskou jiskru měl, ale pan Neumann ji v chlapci neviděl. Samozřejmě chlapce hořká slova zasáhla. Ale hlas přírody byl příliš silný a proto se rozhodl studovat potají. Ve dne chodil na zkoušky, večer hrál a v noci se vydával do Neumannovy pracovny. Studoval tam z dostupných učebnic a z rozborů skladeb, především Stamitze, Bacha, Glucka, Mozarta, Haydna a jiných. O rok později přednesl orchestr v divadle jeho první skladbu. Pan Neumann považoval tento úspěch za náhodu. Proto si vyžádal po chlapci, aby před jeho zraky složil další kompozice a nechal je provést opět orchestrem. Tyto houslové variace sklidily úspěch. Když pan Neumann viděl, že je chlapec šikovný i ve skladbě, nechával mu volné pole působnosti.

I do života umělců zasahoval nelítostný čas válek, hladomoru i nemocí. Psal se rok 1832 a na Prahu se přivalila nemilosrdně silná vlna epidemie cholery. Umíralo na ní denně spousty lidí. Z tohoto důvodu pan Neumann rozhodl, aby uchránil chlapce před touto nemocí, že musí odjet. Ale kam? Paní Neumannovou napadla Vídeň. „Stejně tam máš známé v hudebních kruzích, tak ať jede chlapec tam. Dej mu kontakt na pana Seyfrieda.“ Pan Neumann chvíli o tom přemýšlel, ale potom usoudil, že to je dobrý nápad, a že je to jediné východisko, co pro chlapce může nyní udělat. „Beztak už nemám chlapce čemu naučit, tak ať se jede dále vzdělávat do Vídně. Napíši panu Seyfriedovi dopis, aby chlapce přijal.“
Druhý den ráno před domem stál už připravený dostavník a nastala hodina loučení. Loučení bylo velmi bolestné. Snadno pochopíte chlapcovu bolest, když si uvědomíte, že tento dům a rodina Neumannových se mu stal na šest let pravým domovem. Naposledy si podali ruce a František s očima zalitýma od slz usedl do kočáru a odjel.

Cesta byla náročná, dlouhá, trápila jej nepohoda, zima, strach a na závěr i hlad. Jednoho deštivého večera se zastavil na noc v hostinci v Gmündu. V hostinci bylo přítmí, místnost osvětlovaly jenom postranní olejové lampy a kupodivu zde sedělo jenom několik lidí, ale hlavně, že je tu teplo. Objednal si silný masový vývar a chléb se sýrem. Jídlo zhltnul na jeden zátah, jaký měl hrozný hlad. Potom sluha zavedl Františka nahoru do jednoho z pokojů, kde bylo několik dalších lůžek, na kterých už spali nějací lidé. Uložil se na svém lůžku a upadl do hlubokého spánku. Nic netušíc se ráno probudil a prožil velký otřes. Jeho malé zavazadlo s rezervním prádlem a jeho kabát s penězi přehozený přes židli zmizely. Bezděčně se podíval po houslovém pouzdru, leželo odkopnuté na druhé straně pokoje. Rozběhl se k němu a zkontroloval ještě obsah. „Jsou tam, uf!“ s úlevou si oddychl. „Je vidět, že je na nic nepotřebovali, asi nejsou muzikální,“ zapřemýšlel ještě František. Ale z celkové situace byl mladík nešťastný. Neměl peníze na zaplacení noci. Nevěděl co si počít. Šel dolů za hostinským a vylíčil mu svojí smutnou příhodu. Hostinský se mrzoutil – nadával na tu bandu zlodějskou, potom se zklidnil a mlčky se zadíval na mladíka. Před sebou uviděl hromádku neštěstí, která mu nabízela, že si odslouží svůj nocleh hraním. Avšak hostinský pochopil Františkovu situaci a odmítl to. Ale mladíkovi to nedalo a slíbil, že až bude ve Vídni tak mu peníze přece jen pošle. A o rok později hostinský peníze opravdu dostal. Mladík poděkoval za všechnu dobrosrdečnost a vydal se dostavníkem opět na cestu, tentokrát bez peněz. Po několika dnech konečně dorazil do Vídně, kde ho vysadili. Zbytek cesty bloudil centrem, až se dostal na nějaké náměstí jménem Michaelerplatz, tam si sedl vyčerpáním na lavičku a chtělo se mu spát. Cítil také strašný hlad, nuzotu svého špinavého a starého oblečení, ale neměl se bohužel do čeho převléci. Také si uvědomil, že je bez kontaktu, že mu ho ukradli zároveň i s kabátem. A zpaměti si adresu nepamatuje. Město se zahalovalo do večerního hábitu, ulice se pomalu začali vylidňovat a vzduch se zřetelně ochladil. František se třásl zimou a říkal si, že v daný okamžik toho moc nevymyslí a že tu přečká noc. Ráno uvidí, co dále ‘Ráno moudřejšího večera’.

Druhý den ráno Františka vzbudilo vyzvánění zvonů všech okolních kostelů. Chvíli seděl úplně konsternovaný krásnou čistou melodií vycházející ze srdcí zvonů. Bylo půl desáté a zvoníci svolávali občany k ranní mši. Šel se na ni podívat naproti do dvorního kostela sv. Michala a po jejím ukončení se zeptal, jestli nepotřebují houslistu. „Bohužel stav je plný.“ Ocitl se opět na náměstí, kde uviděl na konci rynku budovu vypadající jako divadlo, když se přiblížil – četl na železné tabulce velkým písmenem BURGTHEATHER. To je dobrý nápad, zkusím to tam, práci musím hledat všude, pomyslel si. Chtěl vstoupit, ale hlavní vchod byl zavřený, zkusil postranní dveře – ty byly otevřené – vstoupil a ptal se po impresáriovi divadla. Za chvíli před ním stál muž střední výšky a byl značně rozrušený, kdo ho v tuhle hodinu vyrušuje z nedělního klidu. Mladík sebral veškerou odvahu a dal se s ním do hovoru. „Profesionálních houslistů mám dost, orchestr je do počtů plný, zkuste to v katedrále sv. Štěpána tam je rozmanité hudební těleso.“ Impresário mu řekl ještě cestu, jak se dostane ke katedrále a nadále mu nevěnoval pozornost. Mladíka cesta přes dlouhé náměstí Graben značně vysilovala, byl velice oslabený z hladu. Vždyť nejedl, ani sám neví, jak je to už dlouho. Ušel několik dalších kroků, náhle se mu zatmělo před očima a skácel se bezvědomí na zem. Za chvíli k němu přiběhl starší pán, naštěstí byl lékař a přihlížejícímu hloučku zvědavých lidí oznámil, že mladík omdlel asi z vyčerpání a naložil Františka do přivolaného kočáru. Odpoledne se František probudil v elegantní posteli ve velké prosvětlené ložnici a přemýšlel, jak se do ní dostal. To už k němu přicházel lékař změřit mu pulz a zkontrolovat, zdali má ještě teplotu. „Ležte, ještě máte teplotu,“ oznámil mu lékař a znovu namokřil hadřík a přiložil mu ho na horké čelo. „Jak jsem se k vám vlastně dostal?“ začal se František pídit po informacích. „ Řeknu vám to, až se najíte a vy mi hezky povíte něco o sobě.“ Vzápětí už služebná přinášela porcelánovou misku s krémovou zeleninovou polévkou a postavila jí na noční stolek. Lékař mu přistavil malý dřevěný stolek do postele, aby se mohl pohodlně najíst. Po jídle mu pan doktor sdělil, že ho našel ležet na náměstí v bezvědomí.
František mu začal vyprávět o své cestě z Prahy a, jak ho v hostinci okradli o všechny peníze a zbytek cesty musel o jídlo žebrat hudbou nebo být zcela o hladu. „Proto jsem asi omdlel, bylo to z hladu,“ řekl František udiveně. „Vzali mi také důležitý doporučující kontakt, myslím si, že se ten pán jmenuje Seyfried a je skladatelem. Mám u něho dále pokračovat ve studiu skladby.“
“Bohužel nevím, kde bydlí.“
„A jak jste dlouho ve Vídni?“
„Od včerejšího večera, spal jsem na lavičce a ráno jsem se snažil najít zatím nějaký přivýdělek jako houslista v jakémkoliv orchestru. Než najdu na toho pána kontakt.“
„Našel jste nějaké místo?“ František jen zavrtěl hlavou. „To je mi líto chlapče,“ řekl lékař zkroušeně. „Nemáte známé, kteří se pohybují v hudebních kruzích?“ chtěl vědět mladík. Lékař moment přemýšlel a pak ho napadlo: „O patro výše bydlí rodina se dvěma dívkami ve věku třináct až šestnáct let a obě hrají velice krásně na klavír. A všiml jsem si, že k nim dvakrát týdně dochází jeden mladý muž ty dívky učit. Vypadá, že je už velice zkušený muzikant, protože jsem nedávno zaslechl, že této rodině nabízí vstupenky na svůj koncert.“ Po lékařově vyprávění František pookřál a chtěl o tomto muzikantovi vědět více, a jestli on nebude znát čirou náhodou pana Seyfrieda.
„Bohužel jsem jeho jméno zapomněl, ale slibuji, že se na něho zeptám rodiny.“
„Ale nyní mladý muži byste si měl opět lehnout a odpočinout si.“
O tři dny později se Františkovi dařilo už lépe a nabral opět sílu. Mimochodem v ten samý den byl u rodiny na návštěvě mladý učitel hudby, tak pan doktor na nic nečekal a oba muzikanty mezi sebou představil. Oba dva si hned padli do oka a vyšlo najevo, že mladý muž se jmenuje Karl Czerny a samozřejmě pana Seyfrieda zná. Také Františkovi oznámil, kde pana Seyfrieda zastihne. „Jděte zítra okolo sedmé hodiny do divadla na Vídeňce. Má v divadle koncert – on je tam hlavní dirigentem.“ František mu poděkoval a cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Druhý den v pozdním odpoledni se připravoval na setkání s budoucím učitelem a chtěl vypadat před ním, co nejlépe. Půjčil si od pana doktora oblek, protože ten jeho vlastní byl tak akorát dobrý hodit do kamen. Rozloučil se s panem doktorem a poděkoval mu za jeho záchranu života a pohostinnost v jeho domě.

V divadle začal právě koncert. František si sedl a počkal do přestávky. Viděl dole před sebou orchestr třiceti hráčů a statného muže střední výšky s prořídlou lysinou černých vlnitých vlasů s taktovkou v ruce. Zaposlouchal se do krásné a svěží hudby. V tu chvíli nechal odvanout své starosti a problémy a své myšlenky soustředil jenom na hezké chvíle, které prožil. O přestávce se začaly jeho starosti opět zhmotňovat do reálné podoby, byl nervózní a měl trému se setkání s panem Seyfriedem. František zaťukal a vstoupil do pokoje pro umělce, představil se a řekl proč je zde. Pan Seyfried si vzpomněl na dopis od pana Neumanna, přece jen to byla už nějaká doba, co František odjel z Prahy a kdy se měli ve skutečnosti ve Vídni setkat. „Na chodbě už vyzvánějí zvonkem končící pauzu. Jděte se opět posadit do hlediště a potom počkejte na mne u východu,“ oznámil mu pan Seyfried ve spěchu. Po koncertě jeli spolu noční osvětlenou Vídni, pro Františka to bylo úplně něco nového a krásného. Když přijeli domů k panu Seyfriedovi, stanul František pln úžasu před velkým oknem. Před ním se rozprostíral úchvatný výhled na střechy domů, na celé náměstí Stephanplatz s mohutnou katedrálou. A když se vyklonil z okna, působilo vše dole tak miniaturně.

Zanedlouho byl volán k drobnému večernímu občerstvení. Mladík se nenechal dlouho pobízet a pustil se do jídla. Mezi řečí pan Seyfried prohodil: „Dokonce i Ludwig van Beethoven si vybral bydlení zde blízko Stephansdómu – byl pro něj zdrojem inspirace.“
„Doufám, že na vás to bude působit také?“ Mladík pokrčil rameny a jenom odevzdaně prohodil: „Pevně doufám.“ A oba se tomu zasmáli. Potom mu pan Seyfried vyprávěl, že Beethoven byl zpočátku jeho učitel, ale později se z nich stali přátelé. Další den chtěl pan Seyfried po Františkovi aby mu ukázal své skladby, které do té doby složil a jestli měl nějakou pořádnou teoretickou průpravu. Mladík mu řekl, že nějakou teoretickou průpravu měl, ale nepravidelnou, že se převážně skladbě učil sám. Pan Seyfried viděl v jeho kompozicích správný způsob výstavby jak má skladba zvoleného druhu vypadat, melodičnost a rytmičnost, ale přece jen tam byly drobné gramatické prohřešky. Ale říkal si, že se s tím dá něco dělat, mladík je talentovaný. Po čase výuky zjistil, že je už František v hudebním pravopise znalý, pustil se s ním do dalších druhů kompozice.

Během dalších měsíců se naučil v kompozici opravdu mnohé a složil několik děl (houslové koncerty, smyčcová tria, kvartety, divertimento a dokonce se pokusil i o symfonii), které už byly vyspělé po technické i hudební stránce tak, že pan Seyfried dal některé vydat tiskem. V průběhu pobytu u pana Seyfrieda si František sehnal výuku dětí v měšťanských rodinách, kde je učil hrát na housle. Docházel k nim dvakrát v týdnu a oni ho štědře platili. Také pan Seyfried Františka brával do společnosti, kde se mohl mladík seznámit s ostatními skladateli, před kterými občas hrál své skladby a získal od nich uznání.

Nyní se ukáže opravdu před širokým publikem jeho skutečný um. Pan Seyfried bude mít jeden z mnoha koncertů, které diriguje. Ale tentokrát se koncert okoření o Františkovo sólo na housle a jeho skladbu. Tak se jdeme podívat, jak se s tím český rodák z malé vesnice z Orlických hor vypořádá před velkým znalým Vídeňským publikem. Poprvé na programu je vytištěno jeho jméno: ‘Frantiszek Pinka houslový objev roku’. Když to uvidí na stěně ve vitríně, zamotá se mu hlava a polije ho studený pot, ale pan Seyfried mladíka uklidňuje: „Nebojte se, to zvládnete, jste přece šikovný. Hlavně se nesmíte soustředit na obecenstvo, nedívejte se tam. Představte si, že jste tam sám a hra půjde sama,“ a poklepal ho mužně po rameni. Po několika minutách napjatého očekávání vystoupil za velkého potlesku publika na pódium dirigent Ignác Ritter von Seyfried, jež byl vůdčí dirigentskou osobností Vídeňské i evropské vážné hudby. Pod jeho taktovkou se rozezněla skladba pro housle a orchestr. První věta začala vesele, energičtějším tempem. Ve druhé větě orchestr zvolnil krok a nastoupily hebké tóny v podobě houslí. Mladík zapomněl, kde stojí, melodie houslí ho přenesla do hor k šumějícímu vodopádu, pomalu plujícím mrakům, slunci a jeho jediní diváci jsou ptáci, kteří mu v úctě naslouchají. Uf! Tuto část jsem dokázal, ještě mě čeká třetí věta. Bude v rychlém tempu, musím to zvládnout! Hlavně se nesmím dívat dopředu – do publika. Je třeba moment vydržet a slyším, že flétna nastupuje, po ni jdu já, pomyslel si František v rychlém sledu událostí. Opět se smyčec rozlétl po strunách a prostorem se chvěje měkký opojný tón, zbavený veškeré hmotnosti. Hra má sílu a svižný strhující styl, dojímá zjemnělým citem. Pod jeho dlouhými, štíhlými prsty žhne závratný zpěv, prolomený pizzicatem, tu jiskřivé perlení arpeggií, blýskavé staccato, vše křišťálově čisté. Když skončilo vystoupení s orchestrem, publikum bylo v němém úžasu. František se lekl, začal být nervózní a koutkem levého oka pokukoval po dirigentovi. Jakmile pan Seyfried vzal Františka za ruku a popostrčil ho dopředu k pódiu – v sále propukl hřmotný potlesk. Několikrát se ozve ‘Bravo’. Diváci dokonce stojí a dlouze aplaudují.

Za nějakou dobu byly jeho skladby stále žádanější u obecenstva i předních interpretů. Začínal být nejen vynikajícím houslistou, ale i skvělým skladatelem.