Ponořen ve tmě

tiše jdeš,

ve tmě však své Světlo

nenajdeš !

 

Mlha ti spřádá závoj

kolem tvých řas,

bloudíš a hledáš

zas a zas.

 

Jdeš tmou,

zahalen ve tmě

a v závoji z mlhy,

nevíš, kam jít

a neznáš svůj směr,

mlha se ti lepí na paty,

jsi osiřený, nechráněný a nahatý.

 

Obnažen ve své pustině,

co prýští z hloubi tvé Duše,

snažíš se tvářit nevinně

a vyjadřovat se suše.

 

Jdeš životem nepoznán,

mlha v srdci,

zastřený hlas,

mozek se topí v temnotě,

bloudíš

a vracíš se

ke Světlu

zas a zas.

Jdeš dál nepoznán,

čelo jen chmurami poseté,

dusíš se ve vlastní šťávě

a vzpomínky máš stoleté.

 

Jsi tu,

už ani nejsi sám,

ten pocit moc dobře znám,

nevíš, kam jdeš,

však lidmi obklopený,

do sebe, do ticha své Duše zahalený.

 

Vyjdi na Světlo,

Tvá Duše strádá

a vůbec se nemá ráda !

 

Vyjdi na Světlo

ať VÍŠ, kam jdeš,

vždyť dlouhé roky

sám sobě lžeš !

 

Vyjdi na Světlo,

VYSTUP z ULITY,

obleč si závoj ze Světla,

co padne ti jak ulitý.

 

Světlý den

se ti v Duši rozestře,

ustanou boje, křivdy, rozepře.

 

Ve Světle rovně budeš stát

a sebe – i druhé –

budeš mít zas rád !….