Tak jako v mnoha jiných dnech, i dnes jedu metrem. Jak už to bývá, je tu poměrně hlučno. Hluk vytváří i samotná vlaková souprava, jedoucí v tunelu. Hluk vytvářený jedoucí soupravou je plynulý a celkem rovnoměrný. Začínám se na něj soustředit. Ponořuji se do něj. „Jdu s ním.“ Občas zavnímám i jiné zvuky, ale „tón udává“ zvuk vytvářený jedoucí soupravou.

Pojednou se podoba zvuku mění. Blížíme se do stanice, vlak zpomaluje. A zastavuje. Jsme ve stanici. Hluk zeslábl a poté zmizel… Zůstala po něm jakási „díra“… Ve stanici je také hluk – zase trochu jiný, ale po zvuku jedoucí soupravy zůstal prázdný prostor… Také by se dalo říci, že se – během brždění a zastavení – pozvolna otevíral… Je prázdný… Je v něm nic… Mám pocit, že může být zase něčím naplněn – ať už tím samým – opět hlukem jedoucí soupravy, anebo možná i něčím jiným… Nyní však je prázdný… Je v něm opravdu nic? Je v něm ticho! Ve stanici je hluk, ale v tomto prostoru je vlastně ticho! To je zvláštní… A to ticho je… vlastně takové… lahodné…

+++

V příští stanici vystupuji a jdu dál svou cestou. Dojdu na místo, kam jsem měl namířeno, a tam mě vítá paní, za kterou jsem šel: „Dobrý den, pane ….. !“

To je zvláštní… Najednou mám pocit, že mi mé vlastní příjmení připadá nějak odtažité… Jako bych se s ním identifikoval jen částečně… Asi to souvisí s tím předchozím prožitkem v metru…