Nechávám za sebou městské domy
a vydávám se mezi stromy.
Cosi mne k nim táhne, mé srdce po nich prahne.

Ta plejáda barev raně listopadového listí,
odstíny čarokrásné
žádný štětec je nemaloval…
Vlastně ano – ten vesmírný.

Vznešené, hrdě vztyčené,
každý se svou vlastní atmosférou –
poznáte, přiblížíte-li se, spočinete-li na chvíli.

Mám zrovna dost času,
a tak stojím mezi nimi v němém úžasu.

Lístky zlehka opadávající
tiše a lehce vzduchem poletují,
své stromy pozvolna opouštějí…
Pomalu ubývají…

Ubývá i krásy stromů?
Nevím, snad…
Vždyť je přece listopad…

Stromy pomalinku
připravují se k zimnímu odpočinku…