… a poprvé to bývá…

Před více než rokem vydala jsem se na dobrodružnou dovolenou o jednom člověku, tedy o mě,  do Paříže. Šlo o utrpení. Romantické město z pohlednic bylo pro mě zklamáním – tyčící se Eiffelka vypadala jako kýč a byla k dostání coby klíčenka na každém rohu. Paříž nepůsobila romanticky, ale ušmudlaně, lidé nepůsobili vstřícně, ale uběhaně. A já zdolala několik svých „tenkrát poprvé“ – tenkrát poprvé jsem přežila let tam a zpátky sama i s další stovkou spolucestujících (jsem aerofobik…) a týden v neznámém prostředí, kdy jsem se musela sama o sebe postarat. A tehdy jsem slavila Vánoce. Poprvé v životě jsem slavila své soukromé Vánoce v srpnu. Zkuste to, je to príma! V jednom krámku kdesi za Tuillerijskými zahradami objevila jsem obchod s hracími skřínkami. To je nápad! Koupím si hrací skřínku na památku na Paříž. Výběr měli věru široký. A já si vybrala strojek hrající známou melodii „La vie en rose“ v krabičce s Papa Noelem. Jsou přeci Vánoce! Šťastné a veselé!

Ta písnička se mi vždycky líbila a vždycky jsem si myslela, že znamená „Život je růže“. Francouzsky jsem se učila sice dva roky, však – jak ti z Vás, kdož jsou frankofonní, velmi střídmě, a vůbec mě nenapadlo, že jde o „růžovou“. Za tou písní si vždycky představím své oblíbené květiny, cítím jejich vůni, do které bych se nejraději ponořila až po bradu, cítím jejich sametové okvětní lístky… a…. lásku. Zkrátka jsem sama sebe omylem přesvědčila o tom, že jde o růže.

O půl roku později mě napadlo, že si píseň poslechnu. Pak mě napadlo, že se ji naučím. A pak mě napadlo, že ji „předvedu“ coby krrrásná cigánka pžijedufší z Frrrancie i se svým orrrchestrrrem, aby kbelskému lidu předvedla onu píseň při oslavě masopustu. Těsně před předvedením mého vystoupení mě napadlo, že by bylo fajn dozvědět se něco víc o Edith Piaf a půjčila jsem si film. A rozhodla se, že cigánka se nekoná, protože bych písničce ublížila. Nehodí se to. Píseň je smutná, je to vzpomínka na Editinu životní lásku, na milence, který zemřel při leteckém neštěstí. Nemohla jsem jí to udělat.

Ale… tu písničku jsem si od té doby zpívala každý den. A nedávno mě osvítilo a řekla jsem si, že když už tu písničku znám „tak dobře“, mohla bych se pokusit ji zazpívat při Poetickém otvírání 2012 a poptala se Jany Gregorové, zda by to šlo. Jasně. Jarda klavírista se mě zeptal, zda si má píseň nacvičit v G-dur. Já, amatér, nevěděla. Zhruba vím, kde na notové osnově leží cé a co je to houslový klíč. Ale to neva, to se zvládne.

No, moc se to nezvládne. Dohodli jsme se, že se sladíme ještě před vystoupením. Smělý to nápad! Jenže kluci i s aparaturou se zdrželi v zácpě a na secvičení nebyl čas. A já zjistila, že jsem nepočítala s vedlejšími účinky přenosu hlasu přes mikrofon. Nevím, jak je to možné, ale mikrofon neudrží tón!!! (samozřejmě za to nemůže mikrofon, ale já L, evidentně mikrofon svlékne hlas a prozradí o zpěvákovi pravdu!). Zkrátka – děkuji divákům, že si mé vystoupení trpělivě vyslechli a sama sobě gratuluji k odvaze.

K té písni to ale ještě není všechno.

Týden před vystoupení vidím všude české vlajky – to jsou ta znamení shůry, která mi mají něco říct. Malé samolepky na jablíčkách, obrázek mé dcerky na druhé straně obrázku ze školy. Proč? Vlajky? Že bych měla vymyslet něco vlasteneckého? Třeba že bych napsala báseň o naší hymně? V úterý ráno jsem se probudila a napsala ji. Nemůžou mě zavřít? Kde domov můj? Ale co, báseň celkem povedená, nekritická, vhodná. A pak, u snídaně mi to došlo. Zkusím píseň La vie en rose přepsat do češtiny. Neudělat překlad, ale vlastní verzi. Ach tak, proto ty vlajky! A znovu jsem si vzpomněla na Paříž a na svůj návrat z ní. Ten lahodný pocit zaslechnout svůj rodný jazyk, pocítit českou vřelou mentalitu a být „doma“! Zde domov můj! Vzala jsem si velký blok a už cestou do školy s dcerkou si zapisovala první návrhy. Cestou ze školy na autobusovou zastávku jsem potkala jednoho tatínka, který pochopil, že se mnou není vhodné mluvit, protože poletuji s Múzami. A cestou v autobuse jsem si nevšimla, že vedle mě stojí další… Byla to nejkratší a nejplodnější cesta do práce.

A tak jsem se, snad abych Vám nějak vynahradila onen hudební zážitek hláska konipáska, rozhodla nabídnout touto cestou  mojí básnickou verzi. A protože mám ráda úvody, uvedla bych ji asi takto: je o tom, co se Vám může stát. Zamilujete se. Zamilujete se úplně příšerně a fatalisticky tak, že Vás ten cit přinutí obrátit svůj život vzhůru nohama. Zamilujete se na první pohled. Ale s tím druhým žádný vztah nemáte, jen pouhé stisknutí ruky… Však o své lásce sníte, sníte a sníte a píšete a píšete a píšete básně milostné, písně milostné a namísto Život v růžové čtete Život je (jako) růže, cítíte její opojnou vůni a slavíte Vánoce v srpnu a kupujete si hrací skřínku v potrhlém obale. I to se může stát. Mně rozhodně.

(a písničku si můžete zkusit sami zazpívat, lépe – bez mikrofonu :-))

Život jako růže

V ten den mě přešel všechen smích
Edith prosím, kéž mi dovolí
Obraz růže, jak ji každý nevidí
V tónech písně její překreslit

Jak ráda splynout v objetí
Chtěla bych v zápětí
Když mě poznal jsi v růži
Touhou zmaten přistoupíš
Každým krokem o kousek blíž
Teď poznal jsi mě v růži
Šíp do mého srdce vpad
Nemyslím na návrat
Tvé prsty na mé kůži
Kéž bys ten den pro mě utrhnul růži!
Z obláčků snění procitnout
Z těch snů jen o nás dvou
To byl by hřích

Beru si štětec i paletu
Chopím se bílého baretu
Olejem růži kreslím tu
Milostné křivky lásky v rozletu

Jak ráda splynout v objetí
Nezabráním dojetí
Když mě poznal jsi v růži
Touhou zmaten přistoupíš
Každým krokem o kousek blíž
Teď poznal jsi mě v růži
Z číše lásky budem pít
Zapomenem na úsvit
Tvé prsty na mé kůži
Zkus po stonku pohladit růži!
(Teď jsi jen ty a já, já a ty víc než kdy dřív)
Z obláčků snění procitnout
Z těch snů jen o nás dvou
To byl by hřích