Navštívila mě dnes
temná dáma.
Paní Bolest.
Hluboká a bodavá.

Chytla mě zevnitř
černou rukou,
sevřela mé srdce.
Měla jsem pocit,
že ho rozmačká!

Nechtěla jsem ji odstrčit,
rozhodla se její ruku
přijmout.
Jinak by to později
bylo ještě horší,
jak už vím.

Bolelo to strašně
sykla jsem
„Kolik toho ještě může
moje srdce snést?
Umřu už zítra?
Nebo ještě dnes?“
usmála se a řekla
„Nakonec…vem to pes.“

Paní Bolest,
celá v černém šatu,
je pohnutě krásná.
Na krku má šňůru perel
a tmavě rudou krajku
kolem útlých ramen.

Vzala mě na procházku
vele-temnou alejí,
kde byly stromy smutku
a zpívali
ptáci mrtvých nadějí.

Foukal velmi chladný vítr
celá jsem se roztřásla,
z očí mi vytryskly slzy.
Staly se prameny slaných řek,
jež mou tvář dlouho omývaly.

Schoulila jsem se do koutku,
chtěla jsem se skrýt,
vždyť jak dlouho mě učili,
své pocity utajit.
To se přece nesluší
přitížit druhým na duši..

Bolesti?
Nemohu se nadechnout…
Vstoupilas do mě,
vážíš snad tisíc tun!

Řekla mými rty:
„Jsem Bolest
v mých očích je tma.
Však vím, že po mě přijde
má sestra tajemná.
Láska
světlo našich dní…“
a zase zlehka
vystoupila.

Ach ten pokoj, klid!
Paní Temná, nyní děkuji.
Patříš ke mně
jako černý chrám,
příště tě mile
zase uvítám.