Jarmil si musel dát ten den trochu do nosu,

aby zvládal pocit,

že žije v jednom velkém chaosu.

Stál na nádraží na perónu,

na vlak čekal,

spoj si našel včera v IDOSu.

„Vlak nějak nejede“, říkal si.

Teď tu už dvacet minut klepu kosu.

Byl rozmrzelý; sám sebe se tázal:

„Jak už konečně vybřednout z toho chaosu?“

Stále jej provázel,

všude věrně doprovázel.

Opouštět se jej nějak nechystal – aspoň se to tak zdálo.

Nedávno se snad trochu zmírnil,

to však bylo dost málo.

Když expanduje chaos,

chodí Jarmil někdy bos.

Chodidla mrznou, jde to i do těla,

nepohoda pocit chaosu dočasně přebije…

Ufff… Je to celé jedna velká onanie.

„Nyní klepu na perónu kosu,

a jsem tedy opět na chvíli ušetřen chaosu.“

Řešení to však není.

„Chce to najít nějaké uspořádání“,

šlo Jarmilovi hlavou –

i poté, co už chvíli ve vlaku projížděl Prahou.

A tak Jarmil hledal řád,

a hledá ho zatím ještě pořád.

Však on ho najde…

Řád tu totiž je…

Někomu možná skrytý,

avšak vždy všechno komplexně ovlivňuje.

Jarmile, Ty jej také najdeš,

a možná dřív, než se naděješ.