„A přijela pouť a já pojedu vysoko na labuti s TEBOU, mami!“ to „s tebou“ vyslovila Barča s nepřeslechnutelným akcentem. Pousmála jsem se. „Musím?“ „Musíš“. Nedá se odbýt, sakra…
Takže včera… dorazili jsme na místo. Taťka nadšeně zvolal: „Jů, horská dráha!“ Děti se zaradovaly. Já jsem ztuhla. Barča, moje malá velká ochránkyně, mě chytla za ruku a dodala: „Pojď, mami, nemusíš se bát, pojedeš se mnou…“
Takže se konalo moje včera poprvé na horské dráze. Ostatní skotačí, já se šourám. Měla jsem být v lese a tvořit, na land-artu s kamarády, sakra… Jenže mi nebylo nejlíp a teď…
Na plůtku visí velká varovná cedule. Obsahuje pokyny pro návštěvníky horské dráhy, mj. bod 7) Kouření na atrakci je zakázáno, bod 8) Osoby trpící závratí a srdeční chorobou jezdí na vlastní nebezpečí a bod 9) Podnapilým osobám je vstup na atrakci zakázán. Bodů je celkem deset, poztrádám bod č. 11) Přísný zákaz vstupu srabíkům.
Nevím, jak popsat svůj psychický stav před nasednutí do vláčku, který měl za pár minut prosvištět s hlasitým křípáním po dráze vesmírnou rychlostí. Hned naproti je dům hrůzy s obrovitánským nápisem COMEDY HOROR. Ty toho teda naděláš, mávne rukou vnitřní hlásek. Někdy bych své hlásky nejraději zamkla na petlici a ztratila klíče! Zážitek jízdy na horské dráze bych si byla klidně odpustila, ale nenechám dcerku jet na sedačce samotnou. Ona by si ho možná také odpustila, ale nemůže si odpustit příležitost držet mě za ruku a utěšovat: „Neboj, mami, to bude príma.“ Jo, jo, jo.
Jeden príma pán ve stavu odpovídajícímu bodu 9) prodává v plechové kabince žetony a taťka si hrstku shrnuje do dlaně. Takže musím. Sedáme si do vláčku plecháčku. Čekáme.
Nic. Nejede se. Obtloustlý pán prodavač s lesklým bambulatým nosem v kabince hlásí do mikrofonu: „Nejede nám to, protože máme špatný proud. Musíme vyměnit proud a hned se pojede. Vydržte prosím na svých místech.“
A čeká se. Zase se čeká. Mně je, mírně řečeno, blbě. Nemám závratě a snad ani srdeční chorobu, můj stav odpovídá bodu 11), který zatím nikdo nenapsal. Asi proto, že tu ceduli psal saďour.
Kouknu vlevo a poznávám jednu známou maminku. Přijde ke mě a já jen špitnu: „Nechceš si to se mnou vyměnit?“ Nakloní se nade mnou a já skrz hlasitou pouťovou hudbu zaslechnu cosi o tom, že minule to jelo sakra dlouho. Nechci už slyšet, jak moc dobře jí po sakra dlouhé jízdě bylo. Pán opět přes mikrofon zatroubí něco o výměně proudu, pak vstane, otevře dveře kabinky, otočí se, zamkne dveře kabinky, klíče strčí do kapsy a někam odejde. Namísto něj se vedle vláčku objeví jiná paní a uklidní nás slovy: „Je potřeba jen vyměnit proud.“ O co ve skutečnost jde, jsem se raději nezajímala. Řeklo se proud a to stačí. Dojde ke zkratu někde uprostřed dráhy a já se po… Dobrá, dobrá… když už to musí bejt, tak celá rodina. Nenechám je v tom.
Taťka za mými zády radostně zahlaholí: „Jsem zvědav, jestli tu neobjevím nějaké mokro během jízdy!“ Jistě chápete, že mě přepadly vražedné myšlénky. Tenhle člověk by se měl chovat dospěle a měl by autoritativně prohlásit, že malé děti (a maminky) na horskou dráhu nepatří!
Pak koukám – ten pán se houpavými kroky vrací ke kabince. Do ruky bere kliku a trhá dveřmi. Pak vrazí ruku do průzoru na placení a šmátrá uvnitř, zaslechnu jeho nadávání. Neví, co, a tak kabinku obejde a chvíli to vypadá, že do své kukaně kopne.
„Zamknul jste si ji!“ volá na něj víla, která se právě teď měla hrabat v zemi v lese někde u Slaného, přivazovat klacíky a meditovat. Rozhodně neměla sedět v plechové ještěrce.
„Co? Cože?“
„Zamknul jste si ji! Klíč máte v kapse!“
Jako zázrakem se rozpomenul, zašátral v kalhotách a vytáhl klíče. Pak mi zdvořile poděkoval: „Jste moc hódná, mladá páni, děkuju. Zachránila jste mě!“
Odemkl si, jak se sluší a patří, sednul k pultíku a radostně nám všem oznámil, že proud byl vyměněn a že tedy pojedeme. Ještě mi blesklo hlavou, že bych také já jako zázrakem někde mohla vylovit cigarety a nechala se vyloučit ze soupravy… jenže, ejhle, nekouřím… i když možná po tomhle začnu…
Levou rukou křečovitě svírám žlutou tyč a pravou držím okolo Barčinýho břicha. Jistota je jistota, snad nevypadne. Nejsem tu pro zábavu. Nerozumím téhle zábavě. Jsem tu, abych ohlídala, aby nevypadla. Vyjíždíme, svištíme a už to jede, už to jede, jak hlásí pán v kabince, který díky mě našel klíče. Kdybych byla mlčela, možná bych se tomuto poprvé vyhnula.
Před zatáčkou zavírám oči, občas vykřiknu. Barča mě celou dobu uklidňuje. Nevím, co kdo z toho adrenalinu má. Já nic. Je mi blbě. Během jízdy mi předají všechny problémy malicherné. Dokonce mě napadá, že nabídnu k vydání některé moje povídky určitého druhu. Pod pseudonymem. Co třeba, třeba, třeba… Alenka Králíček? (…) Co na tom záleží, že? Hlavně, když přežijeme!
Po asi deseti minutách šílené jízdy se zvedám z vozítka. Fajn. Mám to za sebou. Poprvé to vždycky bývá nic-moc. Dobrá zpráva – jsme všichni. Taťka září jak malý kluk a ukazujíc na kabinku prodavače na mě vesele zavolá: „Mamčo, ty jsi zachránila atrakci!“
Ha. Ha. Ha.
Vážně mě zajímá – přijela letos střelnice?