Chci vytesat epitaf za všechny děti
Co se bojí promluvit
Jenže proč se bojí?
Že smutek bolí?

Najdu si bránu ze žuly
Tvrdé jako vědomí jejich
Jako jejich předsudky
Věky budované

Ty těžké dveře
Tváří se navenek
Jako socha svobody
Jako symbol nesmyslu
Beru klíč do ruky
A tvrdohlavě odemykám
Smutek

Nechce se jim, mlčí
A já pláču za ně
Jenže kolik moře zvládnu sama
Vyronit
Jestli s tím hned nepřestanu
Rozpiji se v cizím hoři
Jak kaňka ve zmizíku
A já s tím oceánem zmizím
Smutek nesmutek
Zmizím navěky

Jenže, uznejte,
To bych tu byla nanic.

Tak jak zní ten epitaf, básnířko?
Jsme na cestě
Žijeme dál a zdravíme do Nebe