Horečná aktivita,
nervózní, rychlé pohyby,
rychlá hnutí mysli,
prudké emoce,
pobíhání sem a tam,
jako živé dynamo,
divoké poskakování,
které vyčerpává.

Smutná pasivita,
proč se o něco snažit?
O co? Je snad nějaké proč?
A jaké? Napadá Tě nějaký smysl?
Napadá Tě snad jediný důvod,
proč se o něco snažit?

Dva extrémy…
A možná trochu překvapivě
jeden snadno přechází v druhý
a naopak…

Lidé touží po extrémech…
Mimořádná slast, extáze,
wow život, dechberoucí zážitky.

Proboha klid! Úplné ticho!
Jenom ležet, lebedit si na pohovce.
To by byl ráj na Zemi…

Ale opravdu?

Kdo nezažil, mnohdy nevěří.
Neuvěří, dokud nezažije,
dokud neokusí.

Možná bude po mnoho let závidět,
závidět těm činorodým,
kteří jdou z akce do akce.
Ti se mají! Stále si užívají.
Proč mně není dopřáno?
Taková nespravedlnost…

Závidět těm odpočinku si užívajícím
– ti se mají! Já tu kmitám jak blbec,
a oni si užívají, na pohovce si lebedí,
stále vysmátí, pohodoví.

Ale opravdu?

Nebraň si vyzkoušet oba extrémy
– možná lépe v mírnější formě.
Pak Ti to docvakne:
Není komu a proč závidět!

Vše to je jen zdání,
maska, způsob prezentace,
nebo snad vidíš perfektně do zákulisí?
Opravdu?

Po ochutnání extrémů v jakékoli oblasti
může přijít poznání.
Může přijít pochopení, uvědomění:
Ani v jednom z extrémů,
byť sebeúžasněji se tvářícím,
to není. Opravdu…

Extrémy jsou krajní meze,
mantinely ukazující,
kam až můžeme.
Dál nás to nepustí,
a to je dobře –
buďme moudří a poslechněme.
Nesnažme se své meze násilím prolomit.

Násilí plodí násilí,
jakékoli, třeba i na sobě samém páchané.

Časem objevíš pohodu a krásu
přirozeného plynutí,
plynutí v mezích Ti daných.
Své meze ještě rád přijmeš,
s pokorou přijmeš.
Každý je nějak limitován
– tedy jako osobnost tělem disponující.

Přijde usmíření – usmíření se sebou,
usmíření s okolím,
usmíření se životem,
usmíření s Bohem,
usmíření se vším.

A pak, co když přijde další překvapení?
Překročení mezí,
ale už úplně jinak,
kvalitativně jinak…

Opravdu?

O tom třeba někdy příště.