Ve čtvrtek dvaadvacátého září jsme pokřtili básnickou sbírku „Soukromá otevření“. V divadle Kampa nekontrolovatelně bouchala šampaňská, kapela JACK a.b. vyluzovala tóny mému sluchu velmi příjemné, v komornějších písních mě Martina s Ondrou pozvedávali do oblak. Aneta s manželem se podělili o své zábavně překvapující dojmy z cest ve svém autorském čtení, završeném srdce hladící poezií. Iveta s Janou mne v jejich básních za ruku provedly melancholickou cestou zamyšlení a i já jsem si přes pomalu ustupující nachlazení přečetl verše z dílny vlastních myšlenkových pochodů. Čtení doprovázelo Richardovo citlivé kytarové preludování. Ve foyer jindy osamocené parapety zaplnily nádherné šperky, obrazy, kameny a další drobnosti zručných umělců.

Jistě. Jsem zaujatý. Celá akce pro mne vyzněla velmi krásně. Ale jsem rád takto zaujatý, protože jsem se cítil báječně a naplněný a doufám, že jsem nebyl sám. Protože když si vzpomenu na leden tohoto roku, kdy poprvé padl nápad vydat naše básně v tištěné knižní podobě a kolik hodin, emailů, rozhovorů, debat, dohadování, beznaděje a naděje jsme si putováním za naším cílem užili, tak musím říci, že ano, jsem zaujatý a jsem tomu rád.

Opravdu to mohu přirovnat k průběhu těhotenství. Vždyť od ledna do září to je devět měsíců. Každý rodič je na své dítě pyšný a miluje jej. Stejně tak i já. Porodili jsme malou knížečku, ale já za ní vidím těch devět měsíců práce. Porodem to ovšem nekončí. Nastává období života.

Když se ohlédnu nazpět a vzpomenu si na to, jak se náš cíl zdál být vzdálen v nekonečnu zahaleném mlhou a nyní se v klidu posadím do křesla a zalistuji knihou, jsem spokojený. A povzbuzený k dalším takovýmto činům. Buďte také. Jděte si za svým, i když zrovna slunce nesvítí, i když tma vás objímá, i když nohy dřevění. Půjde to.