V kleštích

Sevřený v kleštích své vlastní zakrnělosti… Nic moc.
Ty kleště svírají velmi silně – jako by je kdosi mačkal o 106.
Nikdo je však nemačká – jen jsme zrovna vyplnili celý nepříliš široký prostor mezi jejich čelistmi…
Energie se trochu zvedla – jistěže to bylo potřebné.
Zároveň však tlak kleští velmi zesílil.

Ty kleště – to jsou naše nynější limity.
Jak k tomu sevření přistoupíme?
Dál se mučit v něm setrvávaje by jistě bylo hloupé.
Zbrkle a křečovitě se v náhlé panice někam řítit,
nevycházeje přitom ze sebe?
Cesta k odštěpení části sebe. Nic moc.

Z odstupu celé to divadlo pozorovat
by mohlo být to pravé.
Trpělivost, vytrvalost, pokoru a houževnatost při tom cvičit
– jejich posílení může se leckdy hodit.
Časem se skulinky najdou.
Najdou se i doposud chybějící způsoby.
Dodatečně si je osvojit…

A pak ty kleště zmizí.
Třeba si na ně vzpomenete a zjistíte –
aha, ony už tam vlastně nejsou…
Zmizely samy. Ztratily svůj účel. Jsou pryč.

A může pomalu začít další kolo…

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Úterní kdovíco | Štítky: | Autor: .

Autor: Pavel Tresnak

Básně i jiné texty píšu již delší dobu – s rozdílnou intenzitou, podle toho, kolik přichází podnětů. Je to zajímavé a často i objevné zároveň... Vždy mě znovu překvapuje, jak se texty píšou vlastně samy. Ruka „jede“ po papíře a když je dopsáno, papír se odloží. Někdy až druhý den zjistím, co jsem to vlastně napsal a mnohdy jsem překvapený – rozhodně bych to nevymyslel.