Předchozí kapitola: „Ve vlaku“

A je to tady. Nemůžu se pohnout. Co budu dělat? Otevřu okno a vyskočím ven. Uteču. Jak znám vojenské kontroly, tak je už celý vlak zajištěn a byl bych snadným terčem. O kulku do zad nestojím. A co o oprátku? O tu stojíš? Strach mě plně ovládnul. Stojím v uličce a tupě zírám do tmavé noci. Mám ještě ten nůž. Nožem proti pistolím. Ty si už opravdu mimo, zní hlas v mé hlavě. Dostali Tě celkem rychle. Ani hranice města jsi nepřekročil. Kdy začneš brečet? Zaženu ten debilní hlas a rozhlédnu se kolem. Postarší pán se hrabe ve svém kufříku, chlápek ve žluté bundě stojí na svém místě a mladý páreček zalezl do svého kupé. Rezignoval jsem. Není kam utéct.
Dveře na pravé straně vozu se opět halasně otevřely a vešla vojenská hlídka. Tři ozbrojení chlápci. Za nimi funí průvodčí.
„Doklady,“ zaburácí jeden z vojáků do mileneckého kupé a ostře se podívá mým směrem. Je po mně. Srdce mám v krku a chci řvát strachy. Vyleze ze mě jen slabé zakvílení. A v tom se to stalo…
Chlápek ve žluté bundě klidným pohybem ruky stáhnul okénko, vyplivnul zbytek cigára do uličky a mrštným obloukem vyskočil do náruče noci. Jeden z vojáků zaznamenal jeho pohyb a zařval k prázdnému oknu.
„Stůj!“
Zbylí dva vojáci provedli čelem vzad a spěšně vyskákali z vlaku.
„Stůj!“ řval stále voják a běžel ke mně s pistolí připravenou ke střelbě. Stál jsem nehybně a bez mrknutí oka pozoroval hlaveň zbraně mířící mi někam do oblasti břicha. V uších hukot. Rty se mi klepaly. Voják doběhl k otevřenému oknu a skokem následoval žlutou bundu. Střelba. Řev. Tma všechno pohltila. Další střelba a další řev. Ticho. Hlava mi třeští. Zalezu zpátky do kupé. Sednu si a nepřítomně zírám do země. Vrátí se? Mám čas na útěk? Chci se dnes nechat zastřelit?
„Jízdenku prosím.“ trhnu sebou a podívám se na zavalitého průvodčího, jak stojí nad mým levým ramenem.
„Jízdenku prosím,“ opakuje svou výzvu a natahuje ke mně oplácanou ruku. Automaticky sáhnu do kapsy u saka a podám mu jí. Přeletí ji pohledem, procvakne a vrátí do mé stále ještě natažené ruky. Otočí se a odejde. Zírám na dírku v jízdence. Vlak se dá do pohybu.

Následující kapitola: „Vystupuji“