Vůbec nechápu,
jak může být srdce schopné,
cítit tolik lásky.
Jak se láska může rozšířit
v absolutní přijetí.
Sebe i druhého takové, jací jsme.
Se všemi světly i stíny.

V neskonalou radost,
že to toho druhého znám.
Já přeci vím, kdo opravdu je.
Ničeho se proto nelekám.
Já – Ty
Ty – já
zvláštní.

Na půl cesty vyjít
a podat ruce.
Zapomenout svou minulost.
A pak čekat.
Čekat, jestli je ten druhý přijme.
Jak zranitelný
je ten okamžik.
Otevření.
Je to jako stát nahá
uprostřed rušné křižovatky
plné rychle jedoucích aut.

Já – Ty
Ty – Já
Já takový sobec dřív.
Kde se ve mně ten dar objevil.
A co pro mě vlastně znamená?
Pokud už se druhým nehodí.
Pokud se nemůže vzájemností prohloubit.
Pokud je odmítán.

Je moudré jej vyhodit?

Ach ne, Bože!
Druhého pouštím,
když chce jít.
Dovol mi alespoň.
Tu schopnost si ponechat.
Cítit lásku.
Tu schopnost už neztratit.