Nevím, jak ho nazvat. Lidské nálepky bývají totiž hodně nespravedlivé. Na jednom čtení o sobě prohlásil (dodávám – na veřejnosti), že je marťan. Lidé nevěděli, jak s tou informací naložit. Bylo cítit, že váhají, zda si mají myslet, že je BB totální cvok, blázen nebo mudrc a duchovní. Jen on ovšem dokáže s naprosto kamennou tváří, i když tuším, že se v koutcích úst klubal šibalský úsměv, prohlásit mimozemský původ za svůj. Většina diváků či čtenářů, kteří se setkají s tvorbou básníka a sochaře Bořka Gregora alias BB váhá nad tím, zda jde o blázna, později ovšem zjistí, že nejde o blázna, ale o moudrého blázna.

Bořka jsem poznala před dvěma lety v kavárně DAMU, přivedl ho tam Marek Schejbal, a když jsem se ho zeptala, co dělá, odpověděl, že nic. Lekla jsem se. Tou dobou jsem totiž také v podstatě dělala nic, respektive dělala něco, ovšem nic jsem z toho neměla, a tak na mě lidé z okolí pohlíželi jako na blázna. Bláznovství spojuje. Otevřel jakousi dřevěnou škatuli a já si poprvé vyslechla výklad o „BYLBÝT“u. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

O něco později se objevil na čtení Otevřených jako skromné BB, přičemž toto označení ve mně probouzelo vzpomínku na sušenky mého dětství. Tehdy přinesl do čajovny dva kameny a vysvětlil mi, že jde o atraktory. Opět mě napadlo něco o bláznech. „Ale né, já na tom zkoumám čas. A de facto také  nic.“ O pár měsíců později, a já jsem samozřejmě normální, stavím svoje atraktory.

Na jiném čtení se BB objevil s mohutným šperkem – korálky navlečenými na dlouhém drátu. Zírala jsem na jeho kreativní úlet. Byly nádherné, leckterá dáma by mu je byla ráda z krku vyškubla. Náhodně poskládané korále, mezi nimi i hvězdičky a perle. Šlo prý o Nuloid. Blázen. A já ten večer od něj dostala „Šišinku“ – z korálků a drátků zhotovenou jakousi roztomilou věc na svém vlastním podstavci. Asi abych si hlídala svoji rovnováhu. Ve Slaném někdy jindy demonstroval Hepyfýzla a já, ale asi bych se k tomu neměla přiznávat, se málem počůrala smíchy.

Právě dnes, 1. listopadu 2013, končí jeho krásná výstava U MĚNÍ NIC, která byla k vidění na zahradě rádia Applaus v Praze – Suchdole, večer předtím jsem se tam jela podívat. Domluvila jsem se s Bořkem, že mě výstavou provede a že se tam sejdeme tedy ještě za světla. Kolem půl páté mu z tramvaje smsku: „Stihnu to tak po pátý“. Stihla jsem to na pátou, Bořek nikde, a až kolem půl šesté mi přišla odpověď: „OK.“

Měla jsem tedy příležitost si artefakty prohlédnout sama a počkat, jakou zprávu od nich dostanu. Už se stmívalo a já se s bločkem začala potulovat po suchdolské zahrádce a zapisovala formou „letem světem“ svoje poznání, která se pokusím nyní v několika málo odstavcích interpretovat.

Na plechové skřínce uzmuté zřejmě z šaten basketbalistů jsem objevila několik vzkazů tvůrci, jako například „Výstava moc pjekná, chci koupit 5 pohromadě, XOXO“, na háčku visí můj oblíbený Nuloid a demonstrace nekonečna v podobě ohnutého kola z drátku, tedy ležaté osmičky. A spousta maličkých věciček, jako například graviton (čti hraviton), gravtonová navigace, andělé srovnávání MALÝ-STŘEDNÍ-VELIKÝ, BYLBÝT a GRÁL, Monomentalista, Formista v inkubátoru a Huppleúf teleskop.

O pár metrů vedle zkoumám dílo s názvem TROJJEDINÝ BOD „Život-Touha-Smrt“ –  jedná se o vzájemně podepřené tří větve. Na otázku, proč stojí trojjedinost na čtyřech opěrných bodech, jsem později dostala vyčerpávající odpověď – k oné trojjedinosti je možno přičíst čtvrtou veličinu, kterou je „Čas“.

Moje nejoblíbenější Bořkovo dílo se jmenuje VIZE VĚČNOSTI – BOD G. Jedná se o jakousi vysokou anténu z drátu, na níž visí tři drátěné pěticípé hvězdy. Ve výšce asi dvou metrů je namontována umělohmotná jahoda (bod G) a další anténa vede kamsi do nebe, možná až do ráje. Anténka do ráje však zmizela a tak jsem si do poznámek zapsala: „Bod G utrpěl srážku s mimozemskou civilizací“ (což bylo asi to ono, co mi toto dílo sdělilo, přičemž možná jako fant zanechali vesmírníci tzv. „Hovno z Marsu“ – taktéž neotřelé Bořkovo dílko). Později mi Bořek vysvětlil, že bod G v ženském lůně plní kromě jiného také iniciační funkci při narození potomka… V každém případě – ať už já kdekoliv a v jakémkoliv skupenství potkám jahodu, budu ji mít už navždy spojenou s bodem gé.

Prozkoumala jsem zřejmě největší a nejsložitější instalaci – OSVÍCENÍ s nápisem: „Mince vhazujte do truhličky a vstupujte jednotlivě. Věříme, že dojdete klidu k lidu.“ Můžete se postavit na kruhový chodníček, vhodit do „truchličky“ pětikačku a nechat se pěkně osvítit. Hodně lidí této možnosti již využilo a myslím, že takový zážitek osvícení má trvalé pozitivní následky na psychické zdraví obecně. A já bych se přimlouvala za to, aby aspoň toto dílo zůstalo na zahradě na věčné časy!

„Klec pro kolibříka“ stále chybí, ale to proto, že převislý keř vytváří jedinečnou otevřenou a svobodnou a ochrannou ohrádku pro neviditelného ptáčka, který tam ale ve skutečnosti určitě létá. Docela vzadu jsem našla podivnost s názvem „Zaoceánský parník“, klekla jsem si k němu a do nohy mi drcla mourovatá kočka, pohladila jsem ji a ona pak vylezla na parník, aniž by tušila, že právě o něj jde. Zvedla zadní tlapku a počala se čistit. Jo, přesně tam.

Na zahradu se také po ten čas slétly andělé – kromě andělů srovnání též anděl moci muže a síly ženy a též Hamlet anděl MOCI NE – BÍT či NEBÍT. Je třeba také neopomenout jedinečné cosi opravdu velkého z drátu visící ze sloupku, tzv. „OKO VĚČNOSTI – BRÁNA ZEMĚ“. Trochu mi „to“ připomíná lampu jako zdroj lidského tepla i světla, ve skutečnosti se ovšem jedná o „šesticípou hvězdu čili aplikátor z kvaltového do kvantového pole A N I C (aktivní neutrinová iniciace celistvosti)“.

Zdánlivě nepodstatné a nesouvisející věci v Bořkově pojetí vyúsťují v životně podstatné zákonitosti, ať už opřené o fyzikální výzkum nebo Bůh-ví-o-co, a překulují se do téměř na hmat dotknutelnou a uchopitelnou podstatu všeho – slovy BB – v ono „NIC“, které v čase neustále uniká do nekonečna a jediné, oč se my, blázni Všehomíra, snažit můžeme, je zachytit tuto zřetelnost do našeho konání. Třeba do vytváření sestav atraktorů, osvicovačů, Božích prstů, andělů a rozsévání lidské radosti.

Když Bořek konečně dorazil, už jsem seděla v kavárně u zázvorového čaje a o hrnek si ohřívala zkřehlé prsty. Povídali jsme si o bodech, o Bozích, ale i o rozporu oddělenosti a zapomnění člověka na svou vlastní podstatu. A o lásce, což je to samé. BB se, myslím, nepovažuje za umělce, ale za zkoumatele. Slova ve své tvorbě využívá k zachycování svých postřehů. Co se týče právě slovního vyjádření, pozastavili jsme se například u nesmyslnosti výrazu „Srdce bije“. Správně by to přeci mělo být Srdce byje! Bodejď by ne, náš květnatý jazyk dostává zavyučenou, jelikož srdce bije, srdce buší, tluče – ALE – koho? Co? Majitele? Jiné srdce? Samo sebe? Podstatou srdce je přeci bytí, existence, srdce musí žít, aby řídilo tok životodárné tekutiny a hlavně, aby konalo lásku.

Abych to nějak shrnula a dostala se k jádru všeho, BB není o ničem, ale zároveň je. A ještě si dovolím vrátit se k úvaze o nespravedlnosti nálepky „bláznů“. BB je důkazem toho, že hra a určitý nadhled nad věcmi na oko malichernými může obohatit náš pohled o nové, jakkoliv zdánlivě nicotně vypadající, střípky moudrosti. Mimochodem – láska není bláznovství. Vážně ne. BB se nevzdává. Jak sám říká – věří, že dřív nebo později to určitě přijde…

P.S. Pokud jste se ještě nesetkali s Bořkovým dílem, setkejte se. Zde na těchto stránkách, na literárních čteních a všude tam, kudy BB kráčí!