Vystoupila jsem z tramvaje o zastávku dřív, než jsem původně chtěla. Je mi zima. Natáhla jsem si šátek přes hlavu, takže teď bezpečně musím vypadat jako čarodějnice. V kapse držím foťák, když ho vytáhnu, mrznou mi prsty. Chodím tam docela často. Až moc často. Pomalu uličkou ke kostelu, po pravé straně pole s bílými kříži. Fotím a hledám svoje veverky. Když jsme sem chodívali s rodinou na povinné návštěvy o Vánocích a dušičkách, vídávali jsme veverky. Jako děti jsme jim házely kousky čokolády. Dnes tu asi nejsou. Jen taková ta tichá zimní pohoda. Klid. Potkala jsem pečlivé babičky, které svým manželům a rodinám věrně odklízejí spadané listí z náhrobků. Možná si s nimi i povídají. Smrt. Za všechno může smrt… Ach jo…
Narození se vesele slaví a vítá, ale smrt se oplakává. Žije člověk po smrti? Jaké to asi je na druhém břehu? Nebo je ho kousek tady? Máte-li vzpomínky, můžete je v sobě hýčkat. Někdy vám ale osud sebere i ty. Pak si je můžete vymyslet. Pohlédnout do svých snů a odrazit v něm osobu, kterou ověnčíte nádhernými živými květy; přejete si ji mít zpátky, ale nechcete si připustit, že to už nejde. A tak ji hledáte všude okolo. Hledáte dlouho, i mnoho let, ale hledáte marně. Až se jednou uhledáte, docela se vyčerpáte a až pak dojdete překvapivého poznání. Našli jste to, co jste nehledali. Objevíte ji totiž v sobě. V dobrém i zlém, takže to poznání také bolí. V každém případě ale zvítězíte – už nemáte důvod ke hledání a můžete začít nanovo. A když si tohle uvědomíte, najednou se z té neveselé ztráty, prázdnoty a bolesti stává naplnění. A že za vším tím smutkem smíchaným s lítostí i nenávistí stojí jako všeobjímající víla Ona – Láska.

Obešla jsem kostelík. Jak dobře ho znám…  na chvíli jsem zaváhala. Mám jít k jejímu hrobu? Obvykle nosívám s sebou rudou růži a pokládám ji na něj. Stojí tam zlatý nápis – máma, babička a děda. „Kdo hledá, najde,“ často říkávála moje nová máma, když jsem něco ztratila. Ne, dnes tam nepůjdu. Nemám ani kytku, jen ty zmrzlé prsty chystané pro focení. Odcházím a mé kroky míří ke starým olšanským hřbitovům poblíž Flóry. A jak tak fotím ty sošky, anděly s ulámanými křídly a doma dávám dohromady na počítači koláž, uvědomím si, že to, co jsem právě napsala, musí být pravda. Vstanu od počítače, jen tak vykouknu z okna ven a tam, na smrčku, zahlédnu malý zrzavý ocásek…

In „memoriam“
Daniela Bittmannová (1941-1979)
Fotografka, vyhledávaná koloristka, žena s krásným hlasem a hudebním nadáním.