Jedu v tramvaji…
Pro psaní zajímavé místo.
V tom by tedy bylo jisto.

Kam mě veze?
Napříč Prahou.
Na koleje dosedá
svou vlastní vahou.

Sviští si, sviští,
po kolejích občas zapiští.

Běžného letního dne provoz,
obvyklou má podobu, ohoz.

Lidí celkem dost,
leckde plno.
Různými jazyky mluví.
Smějí se, živě diskutují.

Své mobily nechali na na pokoji –
bylo by obtížné zvládat obojí.

Je v nich více života
než v zatuhlých sfingách
upřených do displejů.

Dokud žijí, jsou mladí,
dokud žijí, jsou tady.
Odolali vábení světa myšlenek.

Je fajn vidět život,
mít jej nablízku.
Ucítíte rezonanci a už víte:
„I já to chci.“

Přece jen žiju.