Včera to rozbalil na parketu,
byla to velká paráda.
Nádherný byl jak růže v květu,
když se k ní večer přikrádá.

Když večer tančí na parketu,
je pro mě trochu záhada,
že nekvete, už není k světu,
už únava v něm převládá.

K ránu vrávorá na parketu,
hlavu mu snění opřádá,
že ještě tančí. Věk však je tu.
Mládí jak listí opadá.

Žije si na vysoké noze,
hodiny tráví u baru.
Poslouchá pána, který dlouze
brnká na starou kytaru.

Srdce má hudbou rozjitřené
pěstuje kytaristův kult.
Noty má v pažích stokrát denně –
je starý notový pult.

Doklopýtal na rozcestí
a zůstal stát v rozpacích.
Hracími kostkami chřestil.
Rozhodil je, hledal cíl.

Má se vydat levou cestou
nebo šlapat doprava?
Hned z nohy na nohu přestoup´
hned nečinně postával.

Že se nemoh´ rozhodnout
stojí na rozcestí dál.
Ten váhavec nebo bloud
už se rozcestníkem stal.

Probíjí se hustým křovím
(šípky, hloží, lísky)
před očima láhev piva,
maminčiny řízky.

Prosekal se na mýtinu,
ztupený meč v ruce.
Vidí zámek v pavučinách,
srdíčko mu tluče.

Pak prochází kolem spících
a v posledním sále
chrupá slečna princeznička
a princ má namále –

Křičí – to je podlá zrada –
vždyť před lety byla mladá.

Od polibků ulepený,
znáte to, že? Slabé ženy
letí na něj, bzučí kolem,
mluví do něj horem, dolem.

Nejraději by ho snědly
samou láskou, to se ví.
Vysály by ho jak škebli,
slízly jako cukroví.

Už ho do objetí vzaly,
jako dotěrný roj much,
už je, chlapec, takhle malý –
brzo z něj snad bude duch.

Na poličce dlouho stála
bílá busta velikána.
Kdysi prudký závan vzduchu
zakomíhal záclonami.
Velikána ťal po uchu.

Navždy budu duchem s vámi –
zašeptala slavná busta.
Tak si byla sebou jista.

Zbyla po ní kupka prachu.
(Po tobě též, milý brachu).