Archiv autora: Jarmila Lungova

Filozof

Když kdysi dávno chrabrý princ
na cestě za nevěstou
dorazil k zámku v zahradách
pět minut před půl šestou

potkal se s krásnou princeznou.
Zlíbal ji na uchu
a ta se v mžiku změnila
ve velkou ropuchu.

Tu povzdechl si chrabrý princ :
„ Ohyzda z hezké slečny –
to trvá obvykle déle
je to však zákon věčný „.

Na parketu života

Včera to rozbalil na parketu,
byla to velká paráda.
Nádherný byl jak růže v květu,
když se k ní večer přikrádá.

Když večer tančí na parketu,
je pro mě trochu záhada,
že nekvete, už není k světu,
už únava v něm převládá.

K ránu vrávorá na parketu,
hlavu mu snění opřádá,
že ještě tančí. Věk však je tu.
Mládí jak listí opadá.

Na rozcestí

Doklopýtal na rozcestí
a zůstal stát v rozpacích.
Hracími kostkami chřestil.
Rozhodil je, hledal cíl.

Má se vydat levou cestou
nebo šlapat doprava?
Hned z nohy na nohu přestoup´
hned nečinně postával.

Že se nemoh´ rozhodnout
stojí na rozcestí dál.
Ten váhavec nebo bloud
už se rozcestníkem stal.

Šípková

Probíjí se hustým křovím
(šípky, hloží, lísky)
před očima láhev piva,
maminčiny řízky.

Prosekal se na mýtinu,
ztupený meč v ruce.
Vidí zámek v pavučinách,
srdíčko mu tluče.

Pak prochází kolem spících
a v posledním sále
chrupá slečna princeznička
a princ má namále –

Křičí – to je podlá zrada –
vždyť před lety byla mladá.

Oblíbený

Od polibků ulepený,
znáte to, že? Slabé ženy
letí na něj, bzučí kolem,
mluví do něj horem, dolem.

Nejraději by ho snědly
samou láskou, to se ví.
Vysály by ho jak škebli,
slízly jako cukroví.

Už ho do objetí vzaly,
jako dotěrný roj much,
už je, chlapec, takhle malý –
brzo z něj snad bude duch.

Busta

Na poličce dlouho stála
bílá busta velikána.
Kdysi prudký závan vzduchu
zakomíhal záclonami.
Velikána ťal po uchu.

Navždy budu duchem s vámi –
zašeptala slavná busta.
Tak si byla sebou jista.

Zbyla po ní kupka prachu.
(Po tobě též, milý brachu).

Běžec/Zasvěceně/Básník a kritik

Běžec

Proběhl kolem motýla
proběhl kolem stromů
pak běžel kolem muzea
kolem zdí
kolem domů …

I život zatím běžel dál.
Rychleji
než si běžec přál.

*

Zasvěceně

„ Muž má vždy radost velkou „
povídá přítel příteli.
„ To když mu city zavelí
a on se stane střelkou
co míří k dívčí posteli „

Na to přítel odpovídá:
„ Vida,
za dvacet let
choť bude bába a ty kmet,
to budeš v posteli
rád jenom sám.
Já to znám. „

*

Básník a kritik

Básník se kdysi s povzdechem
zahleděl na oblohu.
Zakopl ale o kámen,
zlomil si jednu nohu.

Kritik mu na to povídá :
„ Podle mne
měl by si mnohý z básníků
zlámat dvě „.