Předchozí kapitola: „Nový domov“

Probudil jsem se hlady. Žaludek vyváděl jako o život a nedal mi více spát. Podíval jsem se na hodinky. Bylo sedm hodin a pět minut. Vylezl jsem z postele, vykonal ranní nutnost, převlékl se a vyšel z pokoje nedočkavě vstříc snídani. Seběhl jsem tři patra schodů, minul prázdnou recepci a vešel do restaurace. Byly zde čtyři stoly po čtyřech židlích, po levé straně bar se třemi barovými stoličkami. Nikde nikdo. Posadil jsem se k nejvzdálenějšímu stolu od dveří, abych měl přehled přes celou místnost. Za chvíli se za barem objevil číšník a něco dával pod pult. Když mě zpozoroval, pokýval na pozdrav a ztratil se v zázemí. Za moment se objevil a donesl mi ke stolu sklenici vody, hrnek kafe, na talíři míchaná vejce a dvě housky v ošatce. Hbitě se otočil a zmizel, odkud přišel. S chutí jsem se pustil do jídla. Když jsem vše spořádal a chtěl si v klidu vypít kafe, dveře do restaurace se otevřely a dovnitř vešel mladý muž v černém obleku s bílou kravatou. Rozhlédl se po místnosti. Jeho pohled se do mě zabořil. Trhnul jsem s sebou, ale zůstal sedět. Díval jsem se na něj a on na mě. Znervózněl jsem a pak mi to došlo. Byl to muž z nádraží.

Příjemné ranní posezení se ve vteřině proměnilo v nepříjemnou záležitost a já očekával problémy. Asi je tajný městský zmocněnec. Za chvíli dorazí jeho kumpáni a rychle mě seberou. Alespoň mám plný žaludek. Došel ke mně a beze slova se posadil. Sedíme proti sobě a zíráme na sebe. Těžce jsem polknul a cítil, jak mi za krkem stéká pot až někam dolů do bot. Pohnul rukou a zastrčil jí do vnitřní kapsy saka. Teď vytáhne pistoli a prostřelí mi lebku. To byla myšlenka, která mi okamžitě prolétla hlavou. Naštěstí ne kulka. Vytáhl krabičku cigaret se zapalovačem a zapálil si. Vydechl kouř do prostoru našich obličejů.
„Potkali jsme se včera na nádraží,“ promluvil ke mně. Kývnul jsem na souhlas.
„Nevypadáte jako tajnej,“ pokračoval. Opět jsem kývnul.
„Někoho jsem měl na nádraží vyzvednout, ale nebyl tam. Vy jste byl jediný, kdo vystoupil z vlaku?“ Natáhl z cigarety a já opět kývnul na souhlas.
„Všiml jste si ve vlaku něčeho neobvyklého?“ podíval se mi přímo do očí.
V hlavě se mi přehrávala scéna z vlaku a vypadá to, že muž, co sedí přede mnou, měl vyzvednout chlápka ve žluté bundě, který skončil bůhví jak. Co když mě jen tak zkouší? Co mu mám říct? Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se pravdivě vylíčit události. Pozorně mě poslouchal a v jeho očích bylo vidět vztek smíšený s nervozitou. Když jsem skončil vyprávění, dlouhou chvíli kouřil a nic neříkal. Ticho přerušil zvuk motoru. Za oknem zastavilo vojenské auto. Z něho vyskočili dva vojáci a nasadili plnou polní ke vchodu hotelu. Tak přece! Řekl jsem si bezradně pro sebe a chtěl rychle vstát a dát se na útěk, když v tom mě rukou chytl za rameno a silou vtlačil zpátky do židle.
„Zůstaňte sedět!“ přikázal stroze.
Byl jsem tak překvapený, že jsem ho poslechl.