Archiv rubriky: POETICKÉ OTVÍRÁNÍ

Než přijde zima

Stromy kaštany shazují,
zahrady odkvetlé
povlávají v podzimním vánku,
aleje ukládají se ke spánku.
Listoví lemuje silnice
a nachoví milenek
za záclonami bytů
láká přivonět.

Nebe dojemně šarlatové,
oblaka chmurná předjímá.
Nechám si od tebe vyprávět,
že letos zima,
zdrží se do prosince.

Učím se…

Napsat komentář

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v básni.

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v penězích.

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v utírání prachu.

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce ve zlosti.

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v pochopení.

Učím se pozorovat Tvoji lásku

– hlubinná emoce v odpuštění.

Ledový vítr

Napsat komentář

Kdo může za to, že běžím noční krajinou?

Kdo může za to, že běžím městskou pustinou?

Kdo může za to, že běžím v podchodě?

Kdo může za to, že ty běžíš proti mě?

Kdo může za to, že dva měštci běží k domovu?

Kdo může za to?

Kdo může za to, že vyzuli se z papučí

a míří k domu – do svého bezpečí?

…. no přece ledový vítr!

To jsem já.

Já poháním ty nohy!

Já poháním ta stvoření,

která pohodlně seděla – v záloze – u televize.

Za to můžu já – já, ten studený vítr.

To jsem já – ta ledová krůpěj, která rozproudí ti tělo,

– ta ledová vločka, která chce, aby tvé tělo se chvělo.

– ten vítr foukající, který volá, žij, vždyť žiješ jako bdící!

To jsem já – ten ledový vítr.

Ledové krůpěje posílám do tváří, lechtám tě po těle.

Ledový vítr …. tak to jsem já!

Poznámky z vlaku

Napsat komentář

I.
Fialový motýl klidně sedí
Na růžovém pulovru
Uspán opakujícím se rytmem
Bezobsažných slov

V jemném úsměvu
Nevinných koutků úst
Propadám se do snu
Žlutých lístečků
Poletujících z jedné strany na druhou
Nemohou si vybrat
Správnou možnost spočinutí

Přelétám po řádcích knihy
Která je pro mne stále otevřená
Zatím

Dívka ve vlaku
Čte Dívku ve vlaku
A někdy, možná
Bude dívkou z vlaku
Do které se někdo zamiloval

II.
Oranžovým značkovačem
Podtrhni mně něžně nohy
Jsem označený nadosmrti
Tvojí vůní, tvým pohledem, tvou kůží…
Na trati, kde průvodčí
Nevšímá si zamilovaných
A prochází slepě uličkou
Až na okraj společných soust
„Nechci už nic slyšet…“
Šeptáš mi do ucha
A já vím
Že se nejdřív budeš smát
A potom plakat
A že všechno je tak, jak má být
Všechno je tak, jak má být

III.
Tma zavěšená do mezer
Knoflík visící na poslední nitce
Sklopený k zemi, zamyšlený
Nasládlý parfém v uličce
Jemně našlapuje v mém chřípí
Ó, chtěl bych s tebou cestovat
Až na samotný konec vůně
Až do teplých záhybů noci
V modrých, kostkovaných snech
Nataženi do všech směrů
Pomalu se objevovat
Beze strachu o budoucnost
Beze strachu ze selhání
Jen vnímat doteky
Rozehřátých prstů
Na kolejích nadcházejících minut
A nevyčítat, a nevyčítat
Žádné obviňování
To může jen smrt

Láska nemá hranic
Láska věří sama v sebe
Láska jezdí na černo
– snad nikdo jí to nezazlívá

Kolikrát v zrcadle
Nevidím krásného sám sebe
Navlékám špinavý svetr obav
S ohnutým hřbetem žebrám
O skývu čistoty

Hladový jsem
Hladový a vzteklý
I když s plným žaludkem
Přece trpím hlady

Nechci tě rozkousat, rozhltat
Rozsápat na kusy
A chlubit se s tebou
Ve vitríně trofejí
Chci tě celou
Do poslední částice
Do posledního stenu
Do posledního zachvění

Smích a gesta rukou
Hovory těla a trocha čaje
Tvé symfonické pohyby
Hraješ ve mně a já v tobě
Neměníme noty, ale spojujeme je
A tvoříme nádhernou skladbu
Jen pro naše uši
Jen pro náš svět
Ne pro zítřek, ale pro teď

Nejsme na tom tak zle
Jak se nám ostatní snaží podsouvat
Stačí, když vnímáme jeden druhého
Odhodíme závaží hmoty

Potom
Potom zaslechneme
Tichou
Věčnou
Píseň milování

IV.
V kavárně objednám ti
Malinový koláč
A šálek horké čokolády
Pod stolem se letmo dotknu tvého lýtka
Venku už taje sníh!
Na břehu Vltavy
Labutě pílí za kouskem rohlíku
Z dlaní staré paní

Chtěl bych tě stále držet za ruku
I když bude plná vrásek, znamének a skvrn

Ale teď
Teď tě popadnu do náruče
A bez placení vyběhneme spolu ze dveří
Do následující stanice
Zvláštních příběhů