Osamělý pán v cizím městě,
sbírá opuštěné nedopalky cigaret.
Cítí jejich smutek,
i po něm bylo touženo.
Osamělý pán prsty hladí,
potrhané hnízdo v křoví,
připomíná to jeho,
teď opuštěno v zapomnění.
Osamělý pán se toulá nocí,
vzpomíná jak do peřin
halil svoje děti
a dopřával jim klidný spánek.
Rozptýlily se do světla.
I s jeho ženou.
Jen ta noc se stále vrací zpět.
Agresivní malá myš
zakousla se do koláče mé svobody.
Hlodá i přes vylamující se zuby
krvácejícími dásněmi
mou suverenitu.
Obdivuji její vytrvalost.
Skrytou za nenažranost.
A nechávám ji se dávit,
i posledními drobky.
V ten den,
kdy krajem kráčel Bůh,
já stála opodál.
On se na mě smál
a pak kráčel dál.
Jeho větší pozornost
tentokrát mě minula.
Zamával.
Známe se z minula.
Sešlé z cesty
vracel zpět.
Dal si se mnou schůzku
u Františka v pět.
František nám nalil
čisté vody.
Jak pejskům v miskách
ji přines na schody.
Bůh sjížděl zábradlí
a smál se do teček,
co kvetly na stěnách
z radosti oveček,
ze kterých sejmul strach.
Shrbená stařena
jak velbloud pluje městem,
klidně a usmívá se.
Sbírá plechovku od piva
a vrací se s ní ke koši.
Potom opráší
listy javoru.
Pohlédne nahoru.
Ve větvích se chytla
taška z igelitu.
Holí zastavuje mladíka,
který utíká kolem.
Ten ve svém spěchu
k rychlému dechu
přidá hbitý čin.
Shrbená stařena s taškou
vrací se ke koši.
Mladík zpět na cestě,
klidně a usmívá se.
Jako velbloud v oáze.
Zmeškala jsem poslední spojení s mým domovem,
mou teplou postelí,
mou skrýší před nástrahami nočního města.
Jsem daleko,
cítím klidný spánek svých dětí,
doprovázený tím hlučným mého muže.
Mé volání o pomoc,
by porušilo tuhle niternou souhru.
Odcházím odevzdaně do útrob města,
abych byla ráno vyvržena do autobusu,
jako zbytky po zdejších obyvatelích,
do vozu na odpad.
Hledám Tě
Jitka Hrdinová