„opadává omítka mraků!“
vzkázal jsem si v čase vánoc
vypouštěných do řek
oči se otevíraly a zavíraly
takovým způsobem že slova
drolila ze svých černých zadků
nějakou šíleně normální jistotu
zatímco v místnosti s televizí
usínal můj modrý otec

jako je vítr
vysoko ve stromech
tak je vesmír
někde nad nebem
čili někdo
přijde do nebe
a někdo do vesmíru

stejně jako včera
řekl jsem si dneska:
zítra bude líp!

(zvětralý a leklý vírou
v den kdy začnu žít)

já jsem se taky bouřil
a pak šel domů na večeři
řval po svobodě
a spokojil se s větší klecí
mluvil o lásce
a chtěl se přihřát kdesi
obklopen veselím
věčným jak sněhuláci
zatoužil po klidu a dosáhl ticha
které je k mání v čekárnách