ve tvarech července
lužní voda mlýnů
v patentní rozkoši
noc
delší o vteřinu
Ruce spjaté k modlitbě,
toužící po lásce,
docházím k otázce,
zda láska křídla motýla má,
zda touha lásku postrádá.
Včera v noci jsem viděla za Tvé oči,
branou do duše,
touhu rozervanou,
žena na kolenou,
plazí se s vidinou křídel motýla,
v rouše Evině kolena odírá.
Přišla jsem pro lásku
a našla otázku,
zda z „Píďalky“ se stane motýl vedle muže,
zda samota lásku káže a srdce ví.
Odpusť mi mé odchody,
návraty i příchody.
Chci mít křídla motýla,
opouštím touhu co mi srdce odírá.
Říkám „buď s bohem“.
A věř, že jsi mi bohem.
Jen ruce spjaté k modlitbě
A slova na rtech
„Opouštím Tě“ s láskou a duší rozervanou.
Najdi svá křídla motýla
a rozleť se světem co nezná hranic,
světem co nabízí víc.
Ruce spjaté k modlitbě,
smích a radost v srdci Tvém,
to dokážeš nemaje nic.
Přišla jsem pro lásku,
děkuji a přeji Ti víc.
Je podzim. Prochází zahradou. Vzduchem voní spadaná jablka a ještě před chvílí zahlédla ježka producírujícího se po okraji silnice. Neví, proč tu je. Proč? Chci znát důvod… Co tu vlastně dělám? Začíná se smrákat a mám tu práci. Cítí ho. Sehnula se. Mňau. Výborně, je tu kočka! Malá mourovatá s modrým obojkem kolem krku se jí lísá u nohou. Pohladila ji. Cítí jeho pohled. Jako by chtěl mít jistotu, že je to opravdu Ona. Kočka dotěrně doráží, div že ji nepovalila. No tak… Myslí si, že ho nevidí. Neujde jí ale jediný pohled, jediné gesto, jediná myšlenka, jediné slovo. Proč? Chci znát důvod. Proč ho tolik…