Toužím šeptat
´Miluji Tě´
Tvému srdci
Tvému tělu
Tvojí duši
Povědět to tisíci způsoby
doteky svých dlaní
Svých úst
Svého těla
i celého svého Bytí
Toužím Tě obejmout svojí horkostí
Něžně Tě přivinout do svého těla
Pozvat Tě k pramenům údolí hebkosti
Kde se zas do Tebe rozpustím celá!
Chtěla bych za Tebou přiletět
na křídlech plameňáků
Za bezmračně čisté letní noci plné hvězd
a tichého šumění listů v korunách stromů
Za svitu luny v úplňku
Snést se k Tobě uprostřed té noci
z ptačích perutí
A vstoupit Ti do snů
– Těch bohatých, pestrých
hudbou rozechvělých strážců tvé harmonie –
Stvořit s Tebou sen
v němž dotančím po špičkách
do široce rozevřených paží tvého náručí
A rozplynout se spolu do Navždy…
Jsem jako kytara
Dutá a prázdná…
Než rozezvučíš moje struny
vlídným dotekem svých pevně něžných prstů
A naplníš mě H u d b o u
…Až po okraj…
Nevím zda budeš houslema či basou
Nevím o Tobě nejspíš vůbec
V ů b e c nic
Nic víc,
než „ví“
moje touha po společných tónech
A má naděje
– že s n a d –
snad možná někde jsi…
JSI?
A já –
Poslouchám —
Je tu tolik lidí
Kterým hraješ
A když přijdu
Můžu Tě slyšet i já
A tak tedy občas přicházím…
Dívám se, jak se mazlíš
s tóny
A jak přitom záříš a celý rozkvétáš
Když Tebou Proo uud ííí
Když Hraješ
Moje tělo
má místo buněk
zrezavělé železné koule
Tíží a drásají
A asi se brzo začn(o)u
rozpadat. . .
Až ze mě nezbyde nic
než moje srdce
Pohřbíš ho prosím
na zahrádce před svým domem
K růžím
u cestičky kudy denně chodíš?
Možná by vnímalo
rytmus tvých klidných kroků
A kdyby ne ?
Nevadí
Prý by mu i tak chtělo být blízko…
Mám to v očích
když do Tvých se podívám
Mám to v dlaních
když v noci usínám
I pod kůží –
nejen když vzpomínám…
Když v myšlence Tě objímám
Když v představě Tě hladím
cítím jak tím tělo ladím
do jemnějších kvalit
To jak jsi se mnou – ve mně
– byť vzdálený a sám-
Je tajemstvím,
co asi nepoznám
Je hádankou,
co asi nepochopím
Jen jedno vím –
– je to tak –
Bývals mi vším
Bývals mi vším –
a teď jsi Něčím,
Co pečlivě uchováno
chce Žít
a být Uznáváno
Tak jako důležitý rým…
Já říkám
– ANO
Byls ve mě Život
Byls mi vším…
Hřebem doprostřed srdce
přibitá na kůl
- taková je moje Žena
To děvče, co toužilo
po křehce něžné kráse tulipánů
a odlesků motýlích křídel...
Po lásce, svobodě a volnosti...
Cválat podél pobřeží na hřbetech fríských vraníků
a milovat se pod nebem plným hvězd
Poslouchat při západu slunce písně delfínů a velryb
a koupat se v lijácích ve zčeřených mořských vlnách
Tak sbohem holka...
V těch temných nekonečných nocích
můj anděl těla pláče
v bolestech
a stesku po spřízněnci v něze
v tvrdnoucím srdci chlad a pustota spáleniště…
jen houf havranů obhlíží jinovatkou pokryté pole zdechlin
A do vědomí se pronikavě zarývá
palčivá neodbytná otázka –
Kdy už holka KONEČNĚ opustíš
tu hloupoučkou touhu po něčem
co tu buď pro tebe už dávno není
nebo důsledně zabíjeno nesmí být??!
Jsi jediný člověk,
se kterým chci ŽÍT
Milovat
A růst…
Koupat se nahá
uprostřed noci
pod nebem plným hvězd
Chodit po horách
a spočívat ohromeně před jejich nádherou
Sdílet TICHO
A v mezidobí zkrášlovat běh všedních dní
úsměvem a pohlazením 🙂
A taky JEDINÝ
Koho bych chtěla mít vedle sebe
až to tu budu opouštět
Protože s Tebou nablízku se nebojím ničeho
(… krom tvého odmítnutí: /
Nebo slyšet o sobě mluvit
v té chvíli,
kdy vlastně nikdo přesně nevíme,
co, jak (a zda-li vůbec)
budeme moct vnímat
Protože jsi to Ty, kdo mě zná nejlíp
(Bohužel víc v mých pádech než vzestupech:/
A přesto vím, že nikdo jiný by
o mě nemluvil jako TY
Protože Něco v Tobě ve mě věří
a to ve mě – spolu s mojí láskou
objevuje netušené krajiny
v místech, kde bývala vyprahlá poušť…
A taky sílu chtít – či aspoň být ochotná – zůstat
v těch těžkých chvílích bolestí,
kdy vrátit Bohu vstupenku
se jeví jako možnost víc než zajímavá…
se otočil během dvou dnů
-zábleskem naděje-
vzhůru nohama
… a zase zpátky
A zapadl ztěžka
s břinkotem rozbitého křišťálu
do bláta pangejtu
vedle trnité cesty
kterou denně šlapu…
Jsem někde na rozcestí –
– na křižovatce rozhodnutí
Zda být dál tou smolařkou se srdcem na dlani
Nebo si vystavět kolem sebe zdi
– i vůči Tomu, co nejvíc miluju
kdy a s kým jsem doopravdy šťastná
a NAŽIVU každou buňkou!
Co by pak ale vůbec ještě ze mě zbylo?
Sotva víc než pár kilo věčně bolavého krvavého masa!