Měl jsem s tebou nastoupit do druhého vagónu metra linky C a odjet podzemím do ráje, na konečnou stanici, kde by všechno začalo, kde by má touha explodovala u stromu poznání, kde bychom se sobě vzdali. Ale nevkročil jsem v rajský eden a nevzýval hada.
Měl jsem tě přimáčknout ve výtahu na ohmataná tlačítka a mezi třetím a čtvrtým patrem se zaseknout s tvými kučeravými černými vlasy a nechat popcornovou chuť proudit mezi našimi ústy. Ale neodvážil jsem se čelit tlačítku STOP ve své hlavě.
Měl jsem se k tobě přivinout pod nádhernou noční oblohou a hledat tvé žhavé souhvězdí, které by osvítilo zahalený klid i do těch nejtemnějších koutů tvého vesmíru. Ale vyděsila mne tma v mém zakřiknutém nitru.
Měl jsem tě vtáhnout pod peřinu a nechat budík, ať nám odpočítává horkost našich těl v rytmu zvonění tramvají na zastávce, kde každé otevření dveří je znamením a pozváním cestu ochutnat. Ale nechal jsem čas mne předběhnout.
Měl jsem tě povalit do sněhu a zahřát se tvými obrysy, které hladově čekaly na teplé dlaně dobyvatelů a prosily nebe, aby jim ukázalo tu nejschůdnější cestu. Ale zůstal jsem zbaběle sedět v základním táboře.
Měl jsem s tebou vyrazit na rychlou jízdu na kolech po krajině vášnivých zákrut, které směřovaly k jediné slepé ulici, ve které už nebylo více místa, než pro dva bláznivé cyklisty bez ochranných přileb, bez znalosti dopravních předpisů, bez ostychů nahoty. Ale nezvládl jsem projet ani první těžkou zatáčkou.
Ale možná jsem to všechno udělal a teď jen lituji, že se to stalo bez zakoušení větších napěněných vln, které dávají námořníkům příležitost k intenzivnímu prožívání každého vyhraného zápasu nad rozběsněnými živly.
Ale možná se to všechno opravdu nestalo a já nelituji ničeho, protože o to více si vážím toho, co se stalo potom.

„Píšeš, Marku?“
„Píšu…“
„A o čem píšeš?“
„Píšu o tom, jak píšu.“
„A to se dá psát?“
„Dá, ale nevím, jestli se to dá číst.“
„Číst se dá všechno. Od milostného nápisu na zdi pánských záchodů, přes energetické složení na sklenici sterilovaných okurek, až po cedulku na bavlněných trenýrkách z Bangladéše. Ale co ti to dá?“
„Co mi dá co… psaní nebo čtení?“
„Čtení napsaného.“
„A můžu přečíst něco, co nebylo napsáno?“
„No někdy je lepší si nepřečíst, co někde bylo napsáno.“
„Někdy je lepší radši nic nepsat a z uspořeného listu papíru složit vlaštovku a vypustit ji z nejvyššího patra nejbližší výškové budovy.“
„A co takhle na tu vlaštovku napsat vzkaz, poselství z nebe, pro dotyčného, kterému přistane za kloboukem.“
„Dobře, a jak by tedy to poselství mělo znít?“
„Jako když na podzim padá listí ze stromů. Takové ševelící a barevné.“
„Spíše, než o šumivé poselství, začínám mít obavy o kvalitu právě tohoto textu.“
„Obavy nejsou na místě. Kvalitu textu určuje vzdálenost doletu vlaštovky z něho stvořeného. Takže vytrhni tento list papíru, postav z něho vlaštovku, otevři okno a vypusť text do světa. A pak se s uspokojením dívej, jak daleko to můžeš se svým psaním dotáhnout!“

„Je půl desátý! Pojďte do postelí a spát! Zítra ráno vstáváte do školky. To jsem zvědavej, jak se vám bude chtít ráno vstávat…“

„A musíme jít do školky?“

„Ano, musíte jít do školky.“

„A proč?“

„Protože já s mámou musíme pracovat, abychom měli co jíst, abychom měli kde bydlet… na to všechno potřebujeme peníze.“

„A kino taky?“

„Ano, kino se taky platí.“

„A… sníh?“

„Tak sníh, co padá z nebe, se neplatí, ale když půjdeme lyžovat, tak to se platí.“

„A máslo?“

„Když jdeme nakupovat, tak musíme zaplatit.“

„A světlo?“

„Elektřinu taky musíme zaplatit.“

„I venku?“

„Ne, denní světlo se neplatí… zatím… a už buďte zticha, zavřete oči a spěte. Zítra ráno vstáváme, tak ať jsme na ten novej den odpočatý.“

„Dobrou noc, tati.“

„Dobrou noc.“

*

„Tak jsem dětem vysvětlil základy tržní ekonomiky.“

„Aha, a co si jim řekl?“

„Že musej chodit celý týden do školky, abychom mohli vydělat peníze, které pak o víkendu společně utratíme a budeme dva dny šťastný…“

Tak a je to jasný. Přijedu pozdě. Všechno mi ujelo. Zatracená hromadná doprava. Už vím, proč tomu říkají „hromadná doprava“. Protože to hromadě lidí ujede. A ještě k tomu prší, když nemám deštník. Ten zásadně nosím, když je hezký počasí.

„Mladý pane, mohu se vás zeptat?“

„Ano.“

Do Strašnic. To jede z této strany nebo z té opačné?“

„Z této.“

„Promiňte, že vás obtěžuju, ale já už tady nemám bejt.“

„Prosím?“

„Mně už je devadesát a já už tady nemám bejt.“

„Aha.“

„Ona je sobota.“

„Ano.“

„Jel jsem do záložny si vybrat, ale měly zavříno. Já myslel, že je pátek.“

„Je sobota.“

„Ale tři pětky ještě mám, tak si můžu koupit aspoň chleba.“

„Ano. Určitě mají někde otevřeno, i když je sobota.“

„Já opravdu myslel, že je pátek. Já už tady nemám bejt, mně už je devadesát.“

„Je sobota.“

„Čtyřicet let jsem dělal ve fabrice, ale tu už zavřeli. A ještě jsem si vzal ešus, že si koupim oběd. Ale je sobota.“

„Aha.“

„Tak si aspoň koupim za tři pětky chleba.“

„Určitě mají někde otevřeno.“

„Měli otevřenej tabák, ale já nekouřim, takže jsem si nic nekoupil.“

„Hmm.“

„Já už tady nemám bejt. Mně už je devadesát. Ale žiju, no. Tak jsem tady.“

„Ale žít je přece dobrý, ne?“

„To je.“