Archiv rubriky: Nedělní (s)hrnutí

Podzevní proudy

Napsat komentář

Na vesnickém parkovišti
prasklo vodní potrubí
v kraji malebném
v kraji dobrých jmen
kroutíme se v údivu
co se skrývá pod zemí.

Všechny naše póry
vstřebávají smrad ze stok
idylické fóry
přijdou možná napřesrok
do té doby můžem
plány rozebírat
kde zasadíme růže
ať můžem zase dýchat.

ŠTĚSTÍ ZA STOVKU

Napsat komentář

ŠTĚSTÍ ZA STOVKU

Nevidíš si
ani na špičku
svého nosu
pod kterým
smrdí
celý svět.

Čerstvý
kandidát věT
co ucpaly
odpad
na veřejném
záchodku
pouťové štěstí
za stovku
Tě rozplakalo.

Ne,
nechceš od života
málo,
jen on se ptá,
co za to?

Zlato,
já půjdu s Tebou k oltáři
až tvůj úsměv zazáří
nad hromadou
čerstvě vykydaného
hnoje.

A vášnivě Tě políbím.

CHCI MÍT SEN

Napsat komentář

CHCI MÍT SEN

Půjdu se projít
do lesa
aby mi v duši
vyrostly sny
jako houby po dešti.

Království za koně
splněný sen
nepřijde
když ve dne
v noci bdím.

Půjdu se projít
do lesa
tam na pasece
zas ke své duši blíž
zasním se sladce
jako už dlouho ne.

Půjdu se projít
do lesa
mým snem
stane se realita
všedního dne.

Co tím chtěl básník říct?
Jak prosté.

BUĎTE SMUTNÍ

Napsat komentář

BUĎTE SMUTNÍ

Smutek
šedofialový šál
pel z květin
vítr svál
ty stojíš
v chladu sám.

Smutek
pokryl krajinu
jak ledová krusta
tichou hladinu
sevření
vskutku mrazivé.

Smutek
když matka
dívá se
na otisk nožky dítěte,
které se narodilo mrtvé,
slovy nepopíšeš.

Smutek
opadaný vánoční stromek
snědené cukroví
a duše zvláštně prázdná.

Tak Ti slza
po tváři
něžně stéká
a šeptá, že
smutek
je krokem
k naději.

Na dně – 1. Co je mi třeba

Napsat komentář

Uvolnění, vnímání, stavy bytí v čase.
Krása, radost, zpívání, tvořím něco zase.

Tvořím, stojím, střídám se, měním tyto stavy.
Rozpoznávám houpání, rozpoznávám tady.

Vnímám sebe, vnímám tebe,
Vnímám vše, co je kolem nás.
Vnímám světlo, vnímám lásku,
Vnímám zdání světa krás.

Pocit štěstí, pocit klidu,
Pocit bezpečí a míru.

To je to, co je mi třeba,
To je hlavní duše chleba.
To je to, co hledám v sobě,
To je to, co dávám tobě.

Básně čtené v Rádiu Applaus dne 22.10.2013

Krasohled VII

2 komentáře

Před domem na vesnici manžel a syn uklízejí dřevo. Přijede čtyřletý chlapeček na kole, syn místního zedníka. Chodí s tátou k nám a s manželem se baví jako se svým kamarádem.
Chlapeček: Ahoj Bořku!
Manžel: Ahoj.
Chlapeček: Co děláš?
Manžel: Uklízím dřevo, abysme měli v zimě čím topit.
Chlapeček ukazuje na našeho dvacetiletého syna: To je tvůj táta, Bořku?

+++

V hypermarketu procházejí manželé poměrně mladí kolem regálu s rýží.
Ona: Mám nápad. Mohli bysme udělat kuře na paprice.
On: Mně je to jedno.
Ona: Jak máme ty kuřecí stehna, tak z toho bysme to mohli udělat.
On: Mně je to jedno.
Ona: Já jen, že když chceš dělat TAKOVÝ jídlo, tak na to musíš mít suroviny.
On: Mně je to jedno.

+++

Krásné šero včera. Růžovo šedé a chomáče keřů jako krajky. Divadlo krásy. Cítím v srdci takovou krásu a úžas, když se na to dívám. Jestli je příroda takhle krásná, tak my musíme být taky. Ale něčím jsme si sebe zošklivili.