Toho dne skončil v práci o něco dřív.
Scházel Václavské náměstí a pozoroval lidi proudící v davech nahoru a dolů. Rád bych někdy zažil náměstí prázdné, pomyslil si. Na to, že je květen, je ale pořádná zima! V kapse se ozval mobil, vytáhl ho a přilo k uchu.
„Ahoj, Soňo… nemohl jsem, měl jsem toho moc. Dnes? Dnes bych mohl. Jak že? V sedm u tebe? Ne, to je moc brzo, předpokládám, že dorazím chvíli po osmé. Moc se těším, ahoj.“ To byla přítelkyně. Nebo družka?
Celý příspěvek
Jsem prorok rozpadu a pionýr chaosu, protože jen v chaosu vzniká něco nového.
Miroslav Tichý
fotograf
Dám si prst na rty
A zamlčím své myšlení
Dám si dlaň na oči
A zamlžím své vnímání
Svážu své ruce
A omezím svou vůli
Zastavím své srdce
Jsem na cestě v půli
Temného vědomí.
Ale…Já….
Mám světovou myšlenku.
Ale dřív než ji vypustím…
Probudím se ze snů.
Mám světový názor.
Ale dřív než ho vyslovím…
Složím prst ze rtů.
Mám světovou lásku
Ale dřív než ji vyzářím…
Dám si zvlášť pozor.
Protože ALE já ale…
Ale nic. Jen ty ruce.
A to srdce.
Svázané strachem z nevědomí.
Neklid často přichází v podobě výčitek kvůli tomu, co jsme učinili, případně obav z toho, co jsme nestihli dokončit. Valná většina problémů je ve skutečnosti nevýznamná, takže je můžete s klidným srdcem pominout.
Žít znamená tak jednoduché věci jako vidět stromy, slyšet zpívat ptáky a pozdravit lidi. Uvědomění a spontánnost bez dramatičnost a pokrytectví.
Pokládat umělecké dílo za krásné znamená milovat člověka, který je vytvořil. Vždyť co je umění jiného než sdílení duše.
II.
Otevřu oči – tma
Den ještě nedozrává
Ticho a černota
Hypnos mi berlí mává
Jen v duši zvláštní třas
Slyším snad něčí hlas?
Obrysy známých stěn
Zornice rozeznává
Však venku hrůzný sten
Žene loď do neznáma
Jen srdce rychlý tep
Jak vystrašený zvěd
Tápu krok za krokem
Bosý a rozrušený
Směřuji za vzlykem
Co z hrdla zvučí zemí
Jen v mysli změti tok
Činím ku smrti skok?
Slepec veden holí
Údolím černých stínů
Nokturnem šalmají
Pěšinou ke hřbitovu
Jen v těle ostrý chlad
Je těžké umírat?
Míjím hrob za hrobem
Tam – kleče teskně kvílí
Postava v sutaně
Bože, buď se mnou chvíli!
Jen tváře vzňatý děs:
Ten poutník jsem já – věz!
Zrcadlení
Odrazy v zelené vodě
Magický akvarel
Čeření
Houpání
Mihotání
Rozplývání
Zmnožování
Rovnoběžné linie a soustředné kruhy
Variabilní soustava mandal
citlivá na světlo
citlivá na dotek
když kamínek třikrát políbí vodu
a klesá s ní na podušku dna
Zeptej se smrti.
Nahlédni do duše
a život je ti krátký.
Pohlédni na rozum,
a nechápeš proč tu jsi.
Jak obojí jde dohromady?
Zeptej se smrti ta to ví.
Plyne si sama řeka,
plyne si jen tak čas.
Plyne si jen tak moje tělo
a neptá se, jestli takhle mělo.
To všechno plynutí,
je tady bez našeho pohnutí,
bez nějakého stupidního rozhodnutí.
Je to prostě obyčejné plynulé plynutí.
Vplujme tedy s chutí –
do toho přirozeného plynutí.